Dcera mi darovala chytré hodinky. Později jsem zjistila, že sleduje každý můj krok.

K sedmašedesátým narozeninám jsem od dcery dostala chytré hodinky. Několik měsíců předtím jsem uklouzla na mokré trávě a zůstala téměř hodinu sedět u záhonu, než mě zaslechl soused.

Dcera od té doby opakovala, že bych měla nosit něco, čím si v případě potíží přivolám pomoc. Vybrala hodinky s možností tísňového volání a upozorněním na pád.

Protože moderním technologiím příliš nerozumím, všechno nastavila sama. Vytvořila účet, propojila zařízení s telefonem a ukázala mi jen základní ovládání.

Byla jsem jí vděčná. Netušila jsem, že přístup k hodinkám zůstal také jí.

První týdny mi pouze připomínala, že jsem nesplnila denní počet kroků. Považovala jsem to za nevinnou motivaci k pohybu.

Později mi zavolala, proč jsem dopoledne nebyla na obvyklé procházce. Jindy chtěla vědět, co jsem dělala večer v centru města nebo proč jsem se při cestě od lékaře zastavila v kavárně.

Nejprve jsem předpokládala, že mě někde zahlédl známý. Potom se zeptala, zda jsem v pořádku, protože jsem byla ve tři ráno vzhůru a měla zvýšený tep.

V tu chvíli už nešlo o náhodu.

Když se hodinky přestaly správně synchronizovat s telefonem, požádala jsem o pomoc pracovníka v prodejně. Během kontroly se mě zeptal, zda chci nadále sdílet polohu a přehled aktivit s druhým účtem.

Na displeji mi ukázal, že dcera může vidět trasu mých procházek, údaje o pohybu, spánku i některá zdravotní měření. Při prvním nastavení si svůj účet ponechala jako správce rodinného sdílení.

Nikdy mi nevysvětlila, k jakým informacím má přístup. Pouze řekla, že hodinky „nastavila tak, aby o mně věděla“.

Nechala jsem proto sdílení vypnout.

Když jsem se jí zeptala, proč mě sleduje bez mého vědomí, urazila se. Tvrdila, že se pouze bojí a že po mém pádu má právo vědět, zda jsem v bezpečí.

Připomněla mi, že by právě díky poloze dokázala rychle zjistit, kde mě hledat. Podle ní jsem problém vytvořila já, protože jsem jí o většině svých cest neříkala.

Jenže nouzová funkce a nepřetržitá kontrola nejsou totéž. Souhlasila jsem s tím, že hodinky přivolají pomoc při pádu. Nesouhlasila jsem s tím, aby dcera zpětně kontrolovala, kde nakupuji, jak dlouho sedím u kamarádky nebo v kolik hodin jdu spát.

Hodinky jsme nakonec nastavily znovu. Účet je vedený na moje jméno, dcera zůstala pouze nouzovým kontaktem a běžná poloha ani denní aktivita se jí nezobrazují.

Domluvily jsme se také, že jí napíšu, když vyrážím sama na delší výlet. O každé návštěvě obchodu nebo kavárny jí však hlášení podávat nebudu.

Dcera stále tvrdí, že to s kontrolou nemyslela špatně. Tomu věřím. Strach o blízkého člověka ale nedává právo sledovat někoho bez jeho vědomí.