Článek
Jednoho dne jsme se to prostě dozvěděli. Barák je v nabídce, už se tam jezdí podívat zájemci na prohlídky. Žádné dlouhé vysvětlování, žádné ptaní. Prý už mají dost sekání trávy, oprav a neustálého „držení zázemí“. Prý je čas začít žít. „Chceme poznat svět, dokud máme nohy, které nás unesou,“ řekla máma a smála se u toho jak puberťačka na hřišti. Táta už mezitím sháněl obytné auto.
Místo rodinného krbu – kola. Místo kuchyně, kde se dělaly vánočky – plynový vařič. Místo domova – čtyři metry čtvereční a mapa Evropy. A my? My máme pochopení. Víc než dost. Vždyť kdo by svým rodičům nepřál svobodu?
Jenže něco na tom skřípe.
Očekávání jedné generace vs. budoucnost druhé
Celé dětství nám bylo vštěpováno: spořte, budujte, myslete na budoucnost. Naši rodiče šetřili každou korunu. Nejezdili na dovolené, nekupovali značky, opravovali, co šlo. Dům byl jejich pýchou. A najednou? Prý jsou to jen cihly. Prý jsme my důležitější než majetek.
A když se opatrně zeptáte, a co dědictví? Co zázemí pro naše děti, možnost se jednou opřít o něco víc než o hypotéku s fixací na pět let? Odpověď je jasná: „My jsme vám nic neslíbili.“
Ne, neslíbili. Jen jsme vyrůstali v iluzi, že ten dům tu jednou bude. Že je to náš domov. Jenže my jsme teď hosti, a brzo už nebudeme ani to.
„My jsme si to vydřeli, vy si to vydřete taky“
Tuhle větu slyšíme čím dál častěji. Rodiče, kteří nám kdysi kupovali zimní bundy o dvě čísla větší „ať vydrží“, dnes hlásí, že jejich peníze budou sloužit jim. A že nás to má naučit samostatnosti.
Dobře. Jenže zároveň čekají vděčnost, pravidelné návštěvy, respekt. Mají pocit, že nás vychovali správně, že jsme jejich odraz. Tak proč to v nás tak vře?
Protože oni dostali víc. Dostali pozemky, dostali od svých rodičů výbavu, často i samotný dům. A my? Máme si koupit byt za 8 milionů s úrokem 5 % a tvářit se, že „na dědictví se nehraje“.
Nechci jejich peníze. Jen pravdu.
Aby bylo jasno, nechci je okrádat. Nechci, aby mi někdo „něco dal“. Ale chci slyšet pravdu. Chci slyšet: „Nečekejte nic.“ Ne to balit do frází o svobodě, když jde o to, že si chtějí užít zbytek života a na nás kašlou.
Možná jsme sobečtí. Možná jsme jen jiná generace. Ale upřímně, zůstala po nás prázdná kuchyně. A v ní ticho. Protože máma s tátou odjeli do Portugalska. A my máme pocit, že jsme něco ztratili. Možná víc než dům.
