Článek
Pro významného klienta jsme téměř rok zajišťovali marketing. Po několika nedodržených termínech a chybně nastavené kampani nám oznámil, že smlouvu na další období neprodlouží.
Šéf mě požádal, abych se pokusila situaci zachránit. Přestože jsem chyby nezpůsobila, převzala jsem komunikaci, prošla výsledky a během víkendu připravila nový plán. V pondělí jsem s klientem strávila dvě hodiny na videohovoru.
Nakonec souhlasil, že nám dá tři měsíce na nápravu. Zakázka měla pro firmu hodnotu několika milionů korun ročně.
Šéf mi ještě ten den řekl, že jsem firmě zachránila důležitého zákazníka a v další výplatě dostanu odměnu dvacet tisíc korun. Nic jsem po něm nechtěla písemně. Věřila jsem, že jeho slovo stačí.
Nový kolega připravil prezentaci
O týden později nastoupil Marek jako nový vedoucí klientského týmu. Dostala jsem za úkol předat mu veškeré podklady a vysvětlit, na čem jsme se se zákazníkem domluvili.
Marek z mých analýz sestavil prezentaci pro vedení. Přidal několik grafů, upravil vzhled a na závěrečné schůzce s klientem odprezentoval plán, který už byl dávno schválený. Já mezitím řešila konkrétní úkoly, termíny a opravy kampaní.
Nevadilo mi, že vystupuje jako nový vedoucí. Předpokládala jsem, že firma potřebuje klientovi ukázat, kdo za tým nově odpovídá. Nenapadlo mě, že se s novou funkcí přepíše také předchozí měsíc práce.
Na poradě jsem slyšela jiný příběh
Na měsíční poradě šéf oznámil, že se Markovi podařilo stabilizovat ohroženou zakázku a získat klientovu důvěru. Poděkoval mu za mimořádné nasazení a přiznal mu odměnu dvacet tisíc korun.
Seděla jsem několik míst od něj a čekala, že šéf zmíní také mě. Nezmínil.
Marek vypadal zaskočeně. Po poradě za mnou přišel a řekl, že netušil, co všechno proběhlo před jeho nástupem. Byl přesvědčený, že odměnu dostává za převzetí problematického klienta, nikoli za jeho záchranu.
Když jsem se šéfa zeptala na slíbené peníze, odpověděl, že Marek teď za zakázku nese odpovědnost a vedení potřebuje posílit jeho autoritu. Já jsem prý pouze splnila úkol, který odpovídal mé pracovní pozici.
Nestačilo, že všichni znali pravdu
Měla jsem e-maily, původní analýzu i zprávu od klienta, v níž mi osobně děkoval. Nešlo tedy o to, že by šéf nevěděl, kdo práci odvedl. Rozhodl se vytvořit příběh, který se mu lépe hodil.
Poslala jsem mu přehled své práce a připomněla přesnou částku, kterou slíbil. Marek se k e-mailu připojil a potvrdil, že před jeho příchodem byla dohoda s klientem prakticky hotová.
Šéf mi nakonec vyplatil polovinu původní odměny. Druhou část už prý rozpočet neumožňoval. Peníze jsem přijala, ale začala jsem hledat jinou práci.
Příště chci slib napsaný
Z celé situace jsem si neodnesla nedůvěru ke kolegům. Marek se zachoval slušně a otevřeně přiznal, co udělal a co ne. Přestala jsem však věřit ústním pochvalám, které nejsou spojené s konkrétním potvrzením.
Ve firmách se zásluhy často připisují lidem, kteří výsledek prezentují, nikoli těm, kteří ho připravili. Pokud má za mimořádnou práci přijít odměna, nestačí pochvala u dveří kanceláře.
Od té doby si podobné dohody potvrzuji e-mailem. Ne proto, že chci z každé pomoci vytěžit peníze, ale proto, že uznání bývá překvapivě krátké a firemní paměť ještě kratší. Hlavně, když jde o peníze.
