Článek
Za naleštěným nábytkem, teplou večeří a čistými límečky prvorepublikových rodin stála často mladá žena, jejíž jméno se na rodinných fotografiích neobjevilo. Služka bydlela pod střechou zaměstnavatele, ale členkou domácnosti nebyla. Pracovala téměř pořád a o jejím soukromí rozhodovali druzí.
Ještě než se rodina probudila, musela zatopit v kamnech, přinést uhlí a vodu, připravit snídani a uklidit. Potom stlala postele, myla nádobí, nakupovala, vařila, leštila nábytek, prala a často hlídala děti. Večer její směna nekončila odchodem domů. Čekala, dokud ji domácnost nepotřebovala naposledy.
Služka pro všechno dělala skutečně všechno
Do služby přicházely hlavně mladé ženy z chudých venkovských rodin. Město jim slibovalo výdělek a střechu nad hlavou, skutečnost však bývala tvrdší. Takzvaná služka pro všechno mohla pracovat až šestnáct hodin denně. Den začínal kolem páté či šesté ráno a končil někdy až v deset večer.
Ani neděle automaticky neznamenala volno. Někde dostala služka několik hodin pro sebe, jinde jen nedělní odpoledne. Jídlo a ubytování se navíc počítaly jako část odměny, takže peněžní mzda zůstávala nízká.
Osm hodin práce se služek netýkalo
Československo zavedlo osmihodinovou pracovní dobu už v roce 1918. Pro osoby žijící v domácnosti zaměstnavatele ale platila zvláštní pravidla. Zákon jim zaručoval dvanáct hodin odpočinku během dne, z toho osm hodin souvisle v noci. V praxi to neznamenalo osmihodinovou směnu, nýbrž dlouhou službu přerušovanou jídlem či krátkým odpočinkem.
Postel bez soukromí
V lepších bytech existoval malý pokojík pro služku, často obrácený do tmavého dvora. Jinde spala v komoře, na chodbě nebo poblíž kuchyně. Postel za dveřmi neznamenala vlastní domov. Zaměstnavatelé mohli kontrolovat její návštěvy, vycházky i známosti a očekávali, že bude kdykoli k dispozici.
Těhotenství znamenalo konec služby
Od služky se očekávalo, že bude svobodná a bez závazků. Sňatek obvykle znamenal odchod, těhotenství pak téměř jistou ztrátu místa. Neprovdaná matka nesla společenskou ostudu, zatímco otec dítěte mohl zůstat stranou. Někdy jím byl dělník či voják, jindy muž z domácnosti, kde žena sloužila.
V pražských poručenských spisech z roku 1924 se objevují desítky služek a kuchařek s nemanželskými dětmi. Bez příjmu a bydlení musely dítě svěřit příbuzným, pěstounům nebo ústavu. Návrat do služby s dítětem byl prakticky nemožný.
Není divu, že mladé ženy postupně dávaly přednost továrnám. Ani tam nebyly podmínky snadné, ale pracovní doba měla jasnější konec, mzdu dostávaly do vlastních rukou a po směně mohly odejít.
První republiku si připomínáme jako dobu elegantních kaváren a spořádaných měšťanských bytů. Jejich lesk však často začínal už za úsvitu, ve chvíli, kdy nevyspaná služka vstala ze své postele v komoře a rozdělala oheň pro rodinu, která její práci považovala za samozřejmost.
