Článek
Můj táta byl člověk pevných návyků. Do práce vyrážel v šest ráno, oběd nosil v modré plastové krabičce a domů přicházel krátce po třetí hodině.
Jedinou výjimkou byla středa. Z továrny odcházel už ve dvě, ale doma se většinou objevil až po páté. Když jsme se ho ptali, kam chodí, odpovídal, že má „svoje zařizování“.
Maminka předpokládala, že pomáhá některému kolegovi. Já jsem si jako dospívající dokonce myslela, že chodí do hospody a nechce to přiznat. Nikdy však nepřišel cítit alkoholem a o středečních odpoledních odmítal mluvit.
Po několika letech jsme se přestali ptát. Středa zkrátka patřila něčemu, do čeho nás nechtěl pustit.
V zadní řadě stáli cizí muži
Táta zemřel v sedmašedesáti letech po krátké nemoci. Na pohřeb přišla rodina, bývalí kolegové a sousedé. V zadní části obřadní síně však stálo také osm mužů, které nikdo z nás neznal.
Byli různého věku. Nejmladšímu mohlo být něco přes dvacet, nejstaršímu téměř čtyřicet. Po obřadu za námi jeden z nich přišel a představil se jako David.
„Josef nás učil v dílně. Některé z nás znal od patnácti,“ řekl.
Teprve tehdy jsme se dozvěděli, že táta každou středu jezdil do nedalekého dětského domova. V jeho malé údržbářské dílně učil dospívající kluky opravovat jízdní kola, pracovat se dřevem a zacházet s běžným nářadím.
Dělal to téměř šestnáct let.
Nešlo jen o poličky a kola
S dobrovolnictvím začal poté, co dětský domov oslovil několik místních firem. Většina zaměstnanců přišla jednou nebo dvakrát. Táta zůstal.
Vedoucí domova nám vysvětlila, že klukům nepomáhal pouze v dílně. Radil jim, jak se připravit na pracovní pohovor, spočítat si výplatu nebo poznat nevýhodnou půjčku. Když některý nastoupil do prvního zaměstnání, občas mu zavolal a zeptal se, zda všechno zvládá.
Nikdy jim nesliboval, že vyřeší jejich život. Každou středu však přijel ve stejnou dobu a zůstal dvě hodiny.
David na pohřbu řekl větu, na kterou nedokážu zapomenout: „Byl první dospělý, který řekl, že příští středu přijde, a opravdu přišel.“
Doma o tom nemluvil
Nechápali jsme, proč nám táta o své práci nikdy neřekl. Vedoucí domova si pamatovala, že se ho na to kdysi ptala. Odpověděl jí, že nechce, aby z obyčejné pomoci rodina dělala něco mimořádného.
Po jeho smrti jsme v garáži našli sešit se jmény. U každého měl poznamenané, co už umí a s čím potřebuje pomoci. Poslední zápis vznikl několik týdnů před jeho hospitalizací.
Trochu mě bolelo, že část otcova života znali cizí lidé lépe než my. Zároveň jsem ale pochopila, proč pro něj byly středy tak důležité.
Doma jsme ho měli každý den. Pro několik kluků z dětského domova představovaly dvě hodiny týdně jediný pravidelný čas s dospělým mužem, který po nich nic nechtěl a dodržel, co slíbil.
