Článek
Když jsem začala pracovat na plný úvazek, myslela jsem si naivně, že se to doma nějak samo srovná. Že když budu osm hodin v kanceláři, nebude nikdo očekávat, že pak ještě přijdu domů a začnu kmitat kolem plotny jak robot. Jenže ouha. Realita? On si po práci sedne na gauč a pustí si YouTube. A já? Já vařím, peru, uklízím, řeším úkoly, prádlo, účty, školku, nákupy, věšení záclon a zajištění dárku pro jeho matku.
A když se ozvu? „No promiň, že nemám čip v hlavě jako ty.“ Nebo moje oblíbené: „Kdybys mi to řekla, tak to udělám.“ Jenže to je přesně ten problém. Že musím říkat. Že to není samozřejmost. Že dospělý chlap potřebuje notičky k tomu, aby si všiml, že došlo mléko nebo že dítě nemá přezůvky. Ale hlavně, že ví, jaký má Real Madrid skóre.
„Já přece taky pracuju!“
Ano, milý pane manželi, pracuješ. Stejně jako já. Tak proč se teda očekává, že já budu mít doma druhou směnu, zatímco ty máš nárok na „zasloužený odpočinek“? Kdo to jako vymyslel, že ženská je ta, co zvládne všechno a ještě se přitom usmívá? Jo, vypadá to jako banalita – ale den za dnem mě to ohlodává zevnitř. Ztratím k sobě respekt. Přestávám se vidět jako partnerka. A začínám se vnímat jen jako provozní.
A víte, co je ironie? Když se ohradím, jsem hysterka. Přecitlivělá. Arogantní. A pak přijde ta věta, která mě spolehlivě vytočí do běla: „Moje máma to zvládala bez keců.“
Manželka není sloužící s výhodou sexu
Já se nevdávala proto, abych měla dalšího puberťáka doma. Já chtěla partnera. Rovnocenného. Chlapa, který pochopí, že společná domácnost se netýká jen sexu, ale taky rozumu a férovosti. A že když spolu sdílíme postel a příjmení, tak bychom mohli sdílet i zodpovědnost za to, že je kde spát, co jíst a čím si utřít zadek. Nechci být auditorka jeho povinností. Nechci být ta, co dává úkoly a pak prosí o jejich splnění.
Odmítám být tou, co všechno unese. Protože už nechci.
Už mě unavuje dělat ze sebe superženu, co všechno zvládne. Protože, nezvládnu. Nechci být unavená každý večer jen proto, že jsem přes den pracovala jako chlap a večer makala jako žena z padesátek. Já jsem si tuhle roli nevybrala. A pokud má manžel dojem, že je to normální, tak se vážně musíme znovu pobavit o definici manželství.
Protože manželství není kolonie, kde jeden rozhoduje a druhý vykonává. Manželství je partnerství. A já jsem přestala být ochotná hrát tuhle hru, kde mám být krásná, výkonná, poslušná, pečující, klidná a všemocná.
Mám doma chlapa. A buď se naučí fungovat jako muž vedle ženy, nebo si může začít hledat někoho, kdo si to ještě nechá líbit. Já už ne.
