Článek
Večer měly otce, ráno už po něm zůstala jen prázdná postel. Pak přišli muži v kožených kabátech, prohledali skříně a vyházeli dětské knížky z poliček. Nikdo dětem pořádně nevysvětlil, kam táta zmizel, zda se vrátí ani proč se od nich najednou odvracejí sousedé a spolužáci.
Vina, která se přenášela na celou rodinu
Po únoru 1948 netrestal komunistický režim pouze skutečné či domnělé odpůrce. Tlak dopadal také na jejich manžele a děti. Rodiny přicházely o zaměstnání, byty i majetek. Státní bezpečnost nutila ženy k rozvodu s uvězněnými muži. Děti čelily šikaně a zákazům studia.
Mnohé z nich předčasně dospívaly. Po zatčení otce musely pomáhat živit rodinu, vést domácnost a starat se o mladší sourozence. Dětství skončilo prakticky ve chvíli, kdy se za rodičem zavřely dveře věznice.
Rodiče do vězení, dítě do ústavu
Pokud skončili za mřížemi oba rodiče, mohl stát jejich děti umístit do dětského domova. Ne vždy přitom přihlížel k tomu, zda se o ně mohou postarat prarodiče nebo jiní příbuzní. Sourozenci mohli být rozděleni a odvezeni do různých zařízení daleko od domova.
Uvěznění rodiče někdy dlouhé měsíce nevěděli, kde jejich děti žijí. Příbuzní museli o jejich svěření do péče bojovat s úřady, zatímco nad některými dětmi visela i možnost adopce. Návrat k rodině tak nebyl samozřejmostí ani tehdy, když o dítě někdo prokazatelně stál.
V ústavech přitom nekončily jen skutečně opuštěné děti. Z průzkumu z roku 1951 vyplynulo, že pouhá čtyři procenta chovanců tam žila kvůli nezájmu rodičů. Mezi ostatními vyrůstaly také děti politických vězňů, jejichž rodiny režim označil za nevhodné nebo nespolehlivé.
Ve škole jako dítě nepřítele
Zatčením rodiče pronásledování rodiny nekončilo. Děti byly svědky nočních domovních prohlídek, při nichž příslušníci Státní bezpečnosti převraceli byty, vysypávali osobní věci a nebrali ohled ani na nemocné či vyděšené členy domácnosti.
Nálepka potomka politického vězně je provázela také ve škole. Spolužáci s nimi někdy odmítali sedět, učitelé jim veřejně připomínali původ a naděje na další studium mizely bez ohledu na jejich prospěch.
O studiu rozhodoval původ
Děti politických vězňů nesměly ani do učení a po základní škole nastupovaly rovnou k nejtěžším manuálním pracím. Trest rodiče tak pokračoval v kádrovém posudku jeho potomků.
A pokračoval dál i po návratu rodičů z vězení. Často už nedokázali navázat se svými dětmi vztah, o který je režim připravil. Stali se tak navzájem téměř cizími lidmi.
Rozsudek, který soud nevyslovil
Děti politických vězňů většinou nestály před soudem a nikdo jim nepřečetl rozsudek. Přesto přicházely o domov, vzdělání, přátele i rodičovskou blízkost. Některé se celý život bály mluvit, jiné o rodinné minulosti nevěděly téměř nic.
Jejich trest neměl stanovenou délku. Začal zaklepáním na dveře a často neskončil ani návratem rodiče z vězení.
