Svítící dívky z amerických továren: Radium si nanášely na rty, pomalá smrt přišla až po letech

V továrních halách seděly řady mladých žen a tenkými štětci malovaly čísla na ciferníky hodinek. Ve tmě jejich pracovní oděvy i vlasy slabě zářily. Nikdo jim neřekl, že si s každým tahem štětce ukládají do kostí pomalou smrt.

Během první světové války prudce vzrostla poptávka po hodinkách a vojenských přístrojích, které bylo možné přečíst ve tmě. Práce s luminiscenční barvou byla dobře placená a vyžadovala přesnost. Zaměstnávaly se proto hlavně mladé ženy.

Číslice byly drobné a štětec rychle ztrácel špičku. Dělnice dostaly jednoduchý návod: vložit štětiny mezi rty, vytvarovat ostrý hrot, namočit jej do barvy a pokračovat. Radium tedy při práci je nevědomky polykaly.

Na začátku 20. století se radium objevovalo v reklamách jako symbol zdraví a vitality. Dívky proto neměly důvod pochybovat, když jim zaměstnavatelé tvrdili, že malé množství barvy neškodí a tělem pouze projde. Některé se svítícím prachem dokonce barvily a z továrny odcházely s jemně zářícími šaty.

Vědci a lidé pracující s větším množstvím radia už používali ochranné pomůcky. Dělnice u ciferníků ale pracovaly bez nich a dál si přikládaly štětce ke rtům.

První příznaky nepůsobily jako otrava. Přicházela únava, chudokrevnost a bolesti zubů. Po jejich vytržení se rány nehojily. Čelistní kost začala odumírat a někdy se doslova rozpadala. Další ženy trpěly zlomeninami a zhoubnými nádory kostí.

Radium se totiž v lidském těle chová podobně jako vápník. Organismus je ukládá do kostí, kde radioaktivní záření dlouhodobě poškozuje okolní tkáň. Potíže se mohly projevit až po letech, kdy už dávno nešlo napravit každodenní vystavení jedu.

I když nemocných žen přibývalo, společnosti souvislost s prací zpochybňovaly. Oběti narážely na krátké lhůty pro podání žaloby: onemocnění se často projevilo později, než dovoloval zákon.

Pět bývalých dělnic z New Jersey se v roce 1927 pustilo do boje s United States Radium Corporation. Byly nemocné a firma soudní řízení protahovala. O rok později přijaly mimosoudní vyrovnání, aniž by společnost přiznala odpovědnost. Další pracovnice, Catherine Donohueová z Illinois, bojovala za odškodnění téměř až do své smrti roku 1938.

Případy „radiových dívek“ pomohly prosadit uznávání nemocí z povolání, odpovědnost zaměstnavatelů a přísnější pravidla pro práci s radioaktivními látkami. Údaje získané z jejich zdravotních osudů později ovlivnily také bezpečnostní opatření při americkém jaderném výzkumu.

Hodinky, které malovaly, přestaly časem zářit. Radium uložené v jejich kostech však nezmizelo. Poločas rozpadu radia-226 je přibližně 1 600 let. Dívky tak zářily ještě dlouho poté, co továrny zavřely své dveře.

Historické podklady: Národní archiv USA, Knihovna Kongresu, a americká agentura ATSDR.