Článek
Za dveřmi bytu pláče matka, otec střídá sliby s obviňováním a dítě se ze všech sil drží člověka, od kterého má být odděleno. Na chodbě stojí soudní vykonavatel a pracovnice OSPOD. Ta ví, že až dnes odejde domů, pracovní den skončí. Vzpomínka na dětský pláč však může zůstat mnohem déle.
O odebrání dítěte nerozhoduje „sociálka“
Rozšířená představa, že sociální pracovnice přijde do bytu a sama rozhodne o odebrání dítěte, není správná. O umístění dítěte mimo rodinu rozhoduje soud. OSPOD ale situaci dítěte prověřuje, jedná s rodinou, shromažďuje podklady a v naléhavých případech může podat návrh na předběžné opatření. Při samotném výkonu potom soudu poskytuje součinnost.
Její zpráva tak může mít obrovskou váhu. Musí rozlišit, zda dítěti hrozí bezprostřední nebezpečí, nebo zda lze rodině ještě pomoci mírnější cestou. Samotná chudoba, nepořádek či špatné bydlení by neměly automaticky znamenat rozdělení rodiny. Odebrání dítěte má být krajním řešením pro nejzávažnější případy.
Rodiče prosí, slibují i vyhrožují
Pro rodiče bývá pracovnice OSPOD tváří státu, který jim bere to nejcennější. Právě ona zazvoní u dveří, klade nepříjemné otázky a někdy přijde společně se soudním vykonavatelem. Setkává se proto s pláčem, prosbami a sliby, že se všechno okamžitě změní. Jindy přijdou urážky, výhrůžky nebo snaha svalit veškerou vinu na úřad.
Sociální pracovnice přitom nesmí odpovědět vztekem ani dát najevo strach. Musí sledovat především dítě, mluvit s ním přiměřeně jeho věku a snažit se, aby mu už tak bolestný zásah nezpůsobil další zbytečné trauma.
Dítě může bránit i rodiče, kteří mu ubližovali
Nejtěžší situace nebývají vždy ty nejhlasitější. Dítě může rodiče milovat a bránit, přestože doma zažívalo násilí, zanedbávání nebo život vedle závislosti. Nerozumí soudnímu rozhodnutí ani tomu, proč má odejít s cizími lidmi. Vnímá pouze to, že se jeho svět během několika minut rozpadl.
Pracovnice pak musí zvládnout rozloučení, předání osobních věcí i obavy dítěte z neznámého místa. Současně ví, že rodiče ji mohou nenávidět bez ohledu na to, kdo rozhodnutí vydal.
Ani úřad není neomylný
Odebírání dětí nelze vyprávět jen jako příběh obětavých pracovnic a nezodpovědných rodičů. Ombudsman upozorňuje také na případy, kdy OSPOD dostatečně nezvážil mírnější opatření nebo soudu poskytl neúplné či nepřesné informace. Právě proto musí být každý takový zásah dobře zdůvodněný a kontrolovatelný.
Odebráním navíc práce nekončí. OSPOD má s rodinou dál pracovat a hledat cestu, jak umožnit bezpečný návrat dítěte, pokud je možný. Někdy se rodina vzchopí, jindy se dítě domů nevrátí.
Ve spise nakonec zůstanou protokoly, zprávy a rozhodnutí soudu. V paměti sociální pracovnice ale může zůstat něco úplně jiného: malá ruka svírající kliku dveří a otázka, zda právě pomohla dítěti do bezpečí, nebo byla přítomna okamžiku, který si ponese celý život jako trauma.
Právní role soudu a OSPOD vychází ze zjištění veřejného ochránce práv.
Krajní povahu odebrání a odpovědnost OSPOD za podklady popisuje také další šetření ombudsmana.
Riziko výhrůžek a agrese při terénní práci zahrnuje metodická příručka MPSV.
