Článek
Devětasedmdesátiletá Věra si při pádu poranila kyčel. Po návratu z nemocnice sice znovu začala chodit, nezvládala však větší nákupy, úklid ani cesty k lékaři.
Její dcera žila osmdesát kilometrů daleko a syn pracoval v zahraničí. Nejrychlejší řešení nabídla devětadvacetiletá vnučka Tereza. Pracovala částečně z domova a souhlasila, že u babičky několik týdnů zůstane.
Nakonec vypověděla pronájem svého bytu a nastěhovala se natrvalo. Každé ráno babičce připravila léky, nakupovala, vařila a doprovázela ji na kontroly. Věra díky tomu nemusela využívat placený dovoz obědů ani paní na úklid.
Rodina Tereze děkovala, že se o babičku postarala. Po několika měsících se však Věřino vyprávění začalo měnit.
Babička si začala stěžovat
Příbuzným říkala, že vnučka spotřebuje příliš mnoho vody, nechává dlouho rozsvíceno a plní lednici drahými potravinami. Několikrát poznamenala, že Tereza u ní bydlí zadarmo, zatímco ostatní mladí lidé musejí platit vysoké nájmy.
Její dcera proto vnučce navrhla, aby babičce alespoň přispívala na energie. Tereza nejprve odpověděla, že už přispívá. Když jí nikdo nevěřil, ukázala výpisy z účtu.
Každý měsíc posílala babičce sedm tisíc korun „na domácnost“. K tomu platila většinu nákupů, benzin při cestách k lékařům a drobné opravy v bytě.
Věra platby nezmínila. Za samozřejmé považovala i to, že vnučka uklízí, pere a zajišťuje vše, co dříve musela objednávat a platit.
Rodina spočítala skutečnou cenu pomoci
Tereza připustila, že i ona na společném bydlení ušetřila. Za předchozí byt platila se službami téměř šestnáct tisíc korun. Přestěhováním k babičce si tedy měsíční náklady výrazně snížila.
Současně ale kvůli péči odmítala některé pracovní směny a nemohla odjet bez předchozí domluvy. Babičku nemusela hlídat nepřetržitě, její čas však už nebyl zcela její.
Rodina si nakonec sepsala, co každá z nich do společného bydlení vkládá. Ukázalo se, že Věra dostává sedm tisíc korun měsíčně, ušetří za úklid, dovoz jídla a část dopravy a navíc má doma každodenní pomoc.
Tereza proti tomu získává levnější bydlení, ale zajišťuje většinu domácnosti a přizpůsobuje babičce svůj pracovní i osobní život. Výhodu tedy měly obě. Babička však rozhodně nebyla jediná, kdo se pro druhou obětoval.
Největší problém nebyly peníze
Věra se při rodinném rozhovoru bránila tím, že Tereze poskytla samostatný pokoj v bytě, který jednou stejně zdědí její děti. Měla pocit, že vnučce nabízí příležitost ušetřit, a proto její práci nepovažovala za něco, co je třeba oceňovat.
Terezu nejvíc nezranilo sedm tisíc, které každý měsíc posílala. Vadilo jí, že babička před rodinou vystupovala jako žena, kterou mladá příbuzná využívá.
Nakonec se dohodly, že Tereza bude přispívat pouze na skutečné zvýšení nákladů domácnosti. Rodina zároveň mezi sebe rozdělila doprovody k lékařům a víkendové nákupy, aby péče nezůstala jen na Tereze.
Společné bydlení může být výhodné pro seniora i mladého člověka. Potíže začínají ve chvíli, kdy se pomoc jedné strany považuje za samozřejmost a výhoda té druhé se rodině předkládá jako nevděk.
