Článek
Chlapec se musel zákroku podrobit ještě před tím, než začal dospívat. Kastrace zastavila hormonální změny, kvůli kterým se mužský hrtan zvětšuje a hlas klesá. Dětský hlas mu tak zůstal, zatímco hrudník a plíce se dál vyvíjely.
Výsledkem mohl být hlas, jaký běžný dospělý člověk neměl. Vysoký jako u chlapce, ale silný, pohyblivý a schopný dlouhých hudebních frází. Právě takoví zpěváci, označovaní jako kastráti, se stali hvězdami evropské hudby.
Rodiny doufaly, že je syn zachrání před chudobou
Praxe se rozšířila především v Itálii od konce 16. století. Mnozí chlapci pocházeli z chudých rodin, pro které mohl nadaný syn představovat šanci na lepší život.
Rodiče jej předali učiteli zpěvu a souhlasili se zákrokem v naději, že jednou bude vystupovat před králi a vydělá celé rodině jmění. O skutečném souhlasu dítěte se téměř nedalo mluvit.
Kastrace prováděná pouze kvůli zpěvu byla zakázaná. Její původ se proto zakrýval tvrzením, že chlapec utrpěl úraz, napadl ho kanec nebo musel podstoupit operaci kýly. Společnost zákrok oficiálně odsuzovala, současně však po výsledných hlasech toužila.
Z tisíců chlapců se hvězdami stalo jen několik
Po zákroku následovaly roky mimořádně náročného výcviku. Chlapci procvičovali dech, stupnice, ozdoby, výslovnost, skladbu i hru na hudební nástroje. Jejich hlas se měl proměnit v dokonale ovládaný nástroj.
Jen malá část se skutečně prosadila. Nejlepší kastráti zpívali hlavní operní role, získávali vysoké honoráře a cestovali mezi evropskými dvory. Ostatní skončili v méně významných sborech, kostelech nebo bez jistého živobytí.
Rodina přitom vsadila všechno na schopnosti dítěte v době, kdy ještě nikdo nemohl vědět, zda jeho hlas bude po dospění skutečně výjimečný.
Církev je zakazovala a zároveň zaměstnávala
Ženy nesměly zpívat při katolických bohoslužbách a v některých částech Itálie se nemohly objevovat ani na operním jevišti. Vysoké party proto přebírali chlapci, falzetisté a nakonec právě kastráti.
Do Sixtinské kaple byli přijímáni už na přelomu 16. a 17. století. Instituce, která mrzačení těla odmítala, tak současně využívala hlasy, jež bez něj nemohly vzniknout.
V barokní opeře kastráti nehráli pouze ženy. Ztvárňovali krále, vojevůdce a milovníky. Vysoký hlas tehdejší publikum nevnímalo jako slabý, ale jako vznešený a téměř nadpozemský.
Farinelli získal slávu, většina zůstala zapomenuta
Nejslavnějším kastrátem se stal Carlo Broschi známý jako Farinelli. Vystupoval před evropskou aristokracií a dlouhá léta působil na španělském královském dvoře. Jeho kariéra představovala sen, který rodiče slibovali tisícům dalších chlapců.
Jenže jejich jména se nedochovala. Zůstaly po nich pouze hlasy, které jednou přestaly znít, a následky rozhodnutí, jež za ně učinili dospělí.
Tradice začala ustupovat na konci 18. století. Roku 1870 Itálie kastraci zakázala a papež Pius X. v roce 1903 ukončil přijímání kastrátů do církevních sborů. Posledním známým zpěvákem byl Alessandro Moreschi, člen sboru Sixtinské kaple. Jeho hlas se jako jediný dochoval na raných zvukových nahrávkách.
Historické údaje vycházejí z odborných materiálů Cambridge University Press, lékařské studie dostupné v databázi PubMed a přehledu Knihovny Kongresu.
