Článek
Když Petr s manželkou koupili dům, soused Karel požádal, zda by mohl parkovat na úzkém pruhu jejich pozemku vedle silnice. Jeho vjezd byl krátký a druhé auto se na něj nevešlo.
Manželé souhlasili a žádnou smlouvu nesepsali. Karel nejprve parkoval jen večer, postupně tam ale nechával auto i přes víkend a místo nabízel také návštěvám.
Po několika letech navezl na plochu štěrk. Petrovi řekl, že alespoň nebude při dešti jezdit v blátě. Protože po nich nechtěl peníze, nechali to být.
Plot vedl přes jeho parkování
Situace se změnila, když si manželé pořídili psa a chtěli nechat děti bezpečně běhat po zahradě. Geodet potvrdil, že parkovací pruh patří k jejich pozemku.
Petr souseda dva měsíce předem upozornil, že postaví plot. Karel nesouhlasil. Tvrdil, že na místě parkuje deset let a přístup mu nemohou jednoduše odebrat.
Manželé nechali plot postavit přesně podle zaměření. Následující den zazvonil Karel s připraveným návrhem.
Chtěl branku, nebo peníze
Požadoval, aby do plotu doplnili širokou bránu a dali mu vlastní klíč. Parkovací místo by tak mohl dál používat. Pokud to odmítnou, chtěl 140 tisíc korun za štěrk, jeho rozhrnutí a odklízení sněhu.
„Deset let jsem vám ten kus pozemku udržoval a zhodnotil. Nemůžete si ho teď jen tak vzít zpátky,“ prohlásil.
Petr mu připomněl, že za parkování nikdy nezaplatil. Karel tvrdil, že bez jeho úprav by šlo o bezcenný kus bláta. Začal mluvit také o právu, které mu dlouhodobým užíváním údajně vzniklo.
Dohoda už nebyla možná
Manželé se poradili s právníkem. V katastru nebylo zapsané žádné právo ani věcné břemeno a soused věděl, že parkuje s jejich svolením. Samotná délka užívání proto podle právníka jeho požadavek automaticky neospravedlňovala.
Petr Karlovi nabídl, že si může na vlastní náklady odvézt část štěrku, pokud nepoškodí nový plot. Soused odmítl a několik týdnů nechával auto stát těsně před vjezdem.
Nakonec si rozšířil vlastní parkovací místo. Se sousedy se od té doby téměř nezdraví.
