Článek
S Ivetou jsme se znaly přes deset let. Vídaly jsme se o víkendech, jezdily spolu na výlety a věděly o sobě téměř všechno. Když dostala výpověď, byla zoufalá. Měla hypotéku a finanční rezervu sotva na dva měsíce.
Právě tehdy se u nás ve firmě uvolnilo místo v administrativě. Iveta splňovala většinu požadavků, a tak jsem její životopis odnesla přímo vedoucímu. Řekla jsem mu, že je spolehlivá, diskrétní a mohu za ni dát ruku do ohně.
Přijali ji. První den mě objala a slíbila, že mi to nikdy nezapomene.
Netušila jsem, jak rychle budu chtít zapomenout já.
V kanceláři najednou všichni něco věděli
Už během prvního týdne jsem si všimla, že se na mě někteří kolegové dívají zvláštně. V kuchyňce rozhovory utichaly, když jsem přišla. Jedna kolegyně se mě opatrně zeptala, jestli už se situace doma zlepšila.
Ztuhla jsem. Nikomu v práci jsem neřekla, že jsme s manželem několik měsíců procházeli krizí a krátce uvažovali o odloučení. Věděla to pouze Iveta.
Další den se mě kolega zeptal, zda stále chodím na terapii. Údajně obdivoval, že o tom dokážu tak otevřeně mluvit. Jenže já o tom otevřeně nemluvila. Svěřila jsem se kamarádce během večera, kdy mi bylo opravdu mizerně.
Nejhorší přišlo v pátek. Vedoucí si mě zavolal a chtěl vědět, zda plánuji odejít z firmy. Iveta totiž mezi kolegy zmínila, že jsem si před rokem stěžovala na vedení a přemýšlela o změně práce.
Něco, co jsem řekla doma u vína v návalu vzteku, se během několika dní dostalo až k šéfovi.
Potřebovala se prý začlenit
Po práci jsem Ivetu konfrontovala. Nejdřív všechno popírala. Potom připustila, že možná řekla „pár historek“, ale rozhodně ne se zlým úmyslem.
Kolegové se jí prý ptali, jak dlouho se známe, a ona nechtěla působit uzavřeně. Vyprávění o mém soukromí jí pomohlo zapadnout. Navíc se domnívala, že na terapii ani manželské krizi není nic, za co bych se měla stydět.
Nestyděla jsem se. Jen jsem nechtěla, aby to vědělo celé oddělení.
Když jsem jí připomněla, že jsem kvůli jejímu přijetí riskovala vlastní pověst, urazila se. Podle ní jsem pomoc začala používat jako zbraň a čekala jsem za ni doživotní vděčnost.
Kamarádství skončilo, pracovní poměr ne
Vedoucímu jsem situaci vysvětlila. Naštěstí pochopil, že stará soukromá poznámka neznamená, že právě chystám výpověď. Přesto jsem cítila, že se na mě nějakou dobu díval s menší důvěrou.
Iveta ve firmě zůstala. Komunikujeme spolu slušně a pouze pracovně. Na obědy spolu nechodíme a o mém soukromí už neví nic.
Několikrát mi řekla, že kvůli pár větám zahazuji desetileté přátelství. Já to vidím jinak. Přátelství neskončilo kvůli několika větám, ale kvůli tomu, že moje nejcitlivější chvíle použila jako společenskou měnu.
