Článek
Zpočátku mi nevadilo občas zůstat déle. Jedna kolegyně vyzvedávala děti ze školky, druhá je vozila na kroužky a třetí často řešila nemoci. Chápala jsem to. Když bylo potřeba dokončit nabídku, zkontrolovat podklady nebo odpovědět klientovi, udělala jsem to.
Postupně se však z výpomoci stalo pravidlo. Porady po čtvrté hodině zapisovali na mě, stejně jako páteční uzávěrky a nečekané úkoly před víkendem. O prázdninách dostávaly při výběru dovolené přednost kolegyně s dětmi. Vánoční služby jsem měla téměř automaticky.
„Ty přece nemusíš spěchat,“ řekla mi jednou kolegyně Lucie. „Přijdeš domů a máš klid.“
Nevěděla nic o mém životě. A očividně ani nepovažovala za nutné se ptát.
Můj volný čas byl považován za firemní rezervu
Jednoho čtvrtka jsem oznámila, že následující den odejdu přesně v půl páté. Měla jsem koupené lístky do divadla a po několika zrušených plánech jsem tentokrát nehodlala ustoupit.
Lucie mi ve čtyři položila na stůl podklady k nabídce, která měla odejít ještě večer. Řekla jsem jí, že je nezpracuju, protože o úkolu slyším poprvé a odcházím.
„Ale já musím pro děti,“ odpověděla podrážděně.
Když jsem zopakovala, že také něco mám, odsekla: „Ty žádné skutečné povinnosti nemáš.“
Ta věta mě zasáhla víc než samotná práce. Jako by život bez dětí nebyl opravdový. Jako by můj čas, vztahy, rodina, odpočinek nebo obyčejné plány měly nižší hodnotu.
Přinesla jsem vlastní přehled
Na další poradu jsem přišla s tabulkou. Za tři měsíce jsem odpracovala 68 hodin navíc a dokončila 27 úkolů, které původně patřily někomu jinému. Většina se ke mně dostala se stejným vysvětlením: kolegyně mají děti a já jsem flexibilnější.
Vedoucí začal mluvit o týmovosti. Řekla jsem mu, že týmovost nemůže znamenat, že jeden člověk dlouhodobě doplácí na životní situaci ostatních. Navrhla jsem střídání služeb a jasné rozdělení úkolů.
Lucie mě označila za bezohlednou. Připomněla mi, že jednou možná děti mít budu a také budu potřebovat pochopení.
Souhlasila jsem. Pochopení ano. Automatický nárok na cizí čas ne.
Bezdětný zaměstnanec není zaměstnanec bez osobního života
Od dalšího měsíce se služby začaly střídat. Najednou se ukázalo, že část práce není tak naléhavá a některé úkoly lze naplánovat mnohem lépe. Vedení nakonec přijalo administrativní výpomoc na zkrácený úvazek.
Pomoci kolegovi v nouzi je normální. Problém nastává ve chvíli, kdy se pomoc začne vynucovat a bezdětný člověk se stane permanentní zálohou celého oddělení.
Nemít děti neznamená nemít povinnosti. A už vůbec to neznamená, že můj volný čas patří firmě nebo rodičům v mém týmu.
