Článek
Roky jsem ráno vstávala do kanceláře, tlačila se v tramvaji, seděla pod zářivkami a tvořila tabulky, které nikdo nečetl. Po večerech jsem brečela do polštáře a ráno si na tvář znovu natáhla úsměv a tvářila se, že jsem v pořádku“. Měla jsem práci, výplatu, dovolenou.
A taky úzkosti, vyhoření, žaludeční neurózu a pocit, že mi život protéká mezi prsty.
Jednoho dne jsem prostě už do práce nevstala. A věděla jsem, že je konec.
Dala jsem výpověď. Ne kvůli dramatu. Ale kvůli životu.
Začala jsem malovat. Dýchat. Vnímat.
Barvy mě fascinovaly vždycky. Ale „malování“ bylo vždy až na posledním místě. Po práci, po domácnosti, po tom, co se „musí“. Jenže po těch letech jsem se rozhodla otočit pořadí. Co když se moje duše neplete? Co když to, co mě nejvíc volá, je přesně to, co mám dělat?
Začala jsem. Obrazy byly neohrabané, já nejistá. Ale dělala jsem to. Každý den. Hodiny. Studovala jsem, hledala, tvořila. A poprvé po letech jsem měla pocit, že jsem naživu.
A právě tehdy to přišlo: „A jako co budeš dělat?“
Moji rodiče byli první, kdo se začal ptát. Ne: Jak se cítíš? Ne: Co tě naplňuje?
Ale: Kdy si najdeš pořádnou práci? Z čeho budeš žít? Co když to nevyjde?
A můj „oblíbený“: To si myslíš, že jsi Picasso?
V jejich očích je malování koníček, co nemá právo zabírat čas. Pokud to nepřináší peníze, je to podle nich zbytečné. A kdo se rozhodne věřit sobě místo firemní struktuře? Ten je flákač.
Peníze nejsou jediná metrika úspěchu.
Jenže co když neměřím život výší hypotéky? Co když úspěch pro mě znamená tvořit, svobodně dýchat a být každým tahem štětcem blíž sama sobě? Neříkám, že nechci vydělávat. Chci. Ale ne za cenu vlastní duše. Ne za cenu dvanáctihodinových směn v něčem, co mě ničí.
Nevydělávám zatím moc. Ale každý obraz je krok. Každá zpráva od někoho, koho moje malba dojala, je pro mě víc než celá mzda za měsíc v korporátu.
Nechci zpátky do klece.
Nejsem líná. Nejsem naivní. Jsem odvážná.
Dát výpověď bez plánu B chce víc odvahy než sedět u stolu a nenávidět svůj život. A jestli mě někdo označí za flákače, ať se nejdřív podívá na to, kolik hodin denně dřu, akorát jen ne ve wordu, ale srdcem.
Možná teď nejsem „úspěšná“ podle tabulek. Ale jsem v procesu růstu.
Tak mě nechtějte zastavit jen proto, že se vám moje cesta nehodí do vašich představ.
