Když někdo nepracuje, je to prý „svoboda“. Když já za ně nechci platit, jsem „bez srdce“.

Dřív se za nepracování člověk aspoň styděl. Dneska se to nosí. Mladí lidé se hrdě fotí na sítích, jak odmítli systém. Prý nechtějí trávit život v práci, nechtějí být součástí „krysího závodu“. Radši žijí pomalu. V maringotce. U lesa. S hromadou volného času, zero příjmem a full dávkami.

A když se někdo jako já ozve, že nechci platit jejich elektřinu, jejich zdravotní pojištění, jejich život na resetu? Tak jsem prý necitelná mrcha bez porozumění.

Denně vstávám v šest. Platím hypotéku, jídlo, odvody, všecko. V práci držím tempo. Nechodím na nemocenskou kvůli kašli. A když konečně přijde výplata, půlka padne na daně a odvody, z nichž se hradí právě ti, kteří se „hledají“. Roky.

Až příliš často se dneska míchá vyhoření se zahálkou a leností. Cokoli náročného je označeno za toxické. Práce je prý přežitek. Odpovědnost je stará struktura. A peníze? Ty si vezmu od státu. Nebo od rodičů. Nebo od těch, co pořád ještě makají.

Nechápejte mě špatně. Znám lidi, kteří si pomoc zaslouží. Staré, nemocné, matky samoživitelky, lidi po úrazu. Ale to nejsou ti, co se válí na gauči a píšou statusy o sebelásce a systému, co jim „neumožňuje být tím, kým jsou“.

Tohle nejsou oběti. To jsou pohodlní vychcánci, kteří si z „jiného životního stylu“ udělali kariéru. A my ostatní jim to sponzorujeme. Protože přece musíme být lidští.

Chceš žít mimo systém? Žádný problém. Ale potom nechoď k doktorovi na pojišťovnu. Nežádej podporu. Nechtěj příspěvek na bydlení. Nevolej hasiče, když ti shoří maringotka. A hlavně – nečekej, že ti někdo něco dluží.

Skutečná svoboda není v tom, že si dáváš raw dortíky na Instagram. Je v tom, že si to všechno zaplatíš sám.

Nechci platit za to, že se někdo rozhodl nepracovat. Nechci dotovat cizí pohodu. Nechci poslouchat, že jsem zlá, protože si dovolím mít názor, že práce má být součástí života. A že odpovědnost není slabost, ale síla.