Partner mi přispívá 2 000 měsíčně. A čeká, že za to plný servis.

Jednoho dne mi to došlo naplno. Ne jako myšlenka, spíš jako facka. On mi poslal 2 000 Kč. A pak se natáhl na gauč, jako by právě zaplatil leasing na celý můj život. V jeho hlavě to bylo vyrovnané. On „přispívá“. Já „se starám“. Jenže tohle není dohoda. Tohle je levný pokus o koupi.

Dva tisíce měsíčně. To je v dnešní době co? Dva větší nákupy. Jedna návštěva servisu. Pár večeří. A on to používá jako argument, proč mám doma jet nonstop, zatímco on „má nárok si odpočinout“.

Je fascinující, jak se někteří muži umí tvářit, že jsou živitelé, i když posílají částku, za kterou si v lepší restauraci nekoupíte ani pořádnou večeři. V jejich hlavě je to symbol. Ne reálný příspěvek. Symbol toho, že „něco dávají“. A symbol se pak mění v bič: „Vždyť já ti přispívám.“

A tím „přispívám“ myslí: teď mi patří tvoje energie. Vař, uklízej, plánuj, řeš, drž domácnost pohromadě. A hlavně si nestěžuj, protože by to znehodnotilo jeho investici.

Jenomže já nejsem investice. Já jsem člověk.

Když ode mě čeká, že bude mít každý den teplé jídlo, čisté prádlo, uklizený byt, dobrou náladu a ještě pochopení pro to, že „on je unavený“, tak ať si to aspoň přizná: nehledá partnerku. Hledá službu.

A víte, co je největší absurdita? Že ta služba je pro něj zadarmo. Protože v jeho hlavě ji platí těch 2 000 Kč. Jenže kdyby si ten „servis“ měl koupit na trhu, nedá za něj dva tisíce. Nedá ani deset. A ještě by si nedovolil říkat uklízečce, že je „nevděčná“, když si sedne.

Ale na partnerku si to dovolí. Protože partnerka je přece „rodina“. A rodina se nepočítá. Rodina má být vděčná, že může sloužit.

Tohle je krásná past. Když řeknu, že 2 000 Kč není žádné hrdinství, jsem prý na peníze. Když řeknu, že chci spravedlivé rozdělení práce, „řeším kraviny“. Když řeknu, že jsem unavená, „vždyť jsi doma“.

A mezitím se váří, že moje práce doma je nic. Neviditelná. Samozřejmá. Dokud není neudělaná. Dokud neodejdu. Dokud neřeknu: tak si to dělej sám.