Článek
Znáte ten typ života: ráno vstaneš, uděláš si kafe, rychle vlasy do drdolu, děti do školky, do práce, osm hodin za monitorem, domů, vařit, prát, vyčerpaně padnout do postele. A zítra znova. A znova. A znova.
Týden uteče a já si uvědomím, že jsem si za těch pět dní nedopřála ani hodinu opravdového života. Jen povinnosti, úkoly, zoomy, termíny, hlouposti, které ve výsledku nikoho nezajímají – a už vůbec ne mě. Ale hlavně, že to bylo za výplatu. Výplatu, kterou hned zase odevzdám za nájem, benzín a školkovné.
A co z toho mám? Výčitky, že jsem neviděla kamarády, že jsem nešla běhat, že nemám čas na sebe. Ale prý mám být vděčná, že vůbec mám práci.
Není to lenost. Je to zdravý pud sebezáchovy
Nechci „dělat kariéru“. Nechci se stát manažerkou ničeho. Nechci svůj život proměnit v tabulky a schůzky, ze kterých si po týdnu nic nepamatuju. A už vůbec nechci poslouchat kolegy, kteří považují 12hodinové směny za důkaz loajality. Není to loajalita. Je to otroctví na vlastní žádost.
A když řeknu, že chci pracovat méně? Že chci mít flexibilní rozvrh? Že radši uberu z platu, ale přidám si na životě?
„Tak to si asi moc nevyděláš.“
„To tě manžel živí?“
„Ty nechceš kariéru? To tě to v práci nebaví?“
A moje oblíbená: „Ty jsi z těch, co by chtěly peníze jen za to, že dýchají.“
Ne. Já jen nechci prožít život v kanceláři, kde se směju na lidi, kteří mě nezajímají, a odevzdávám energii systému, který mi zpět nevrací vůbec nic.
Práce není hodnota. Je to prostředek
Začali jsme uctívat práci jako modlu. Jenže práce je nástroj. Ne cíl. Nástroj k tomu, abychom mohli žít důstojně, svobodně, radostně. Ne dřít do úmoru, odkládat radost, odkládat život, čekat na důchod, a pak být překvapení, že jsme si vlastně nic neužili.
Proč máme problém říct: Chci míň pracovat? Chci si dopoledne číst. Chci odpoledne na procházku. Chci jet ve středu do lesa. Chci mít volné pátky. Chci pracovat čtyři hodiny denně. A ano, chci za to odpovídající peníze – protože vím, co umím, a neměřím svoji hodnotu počtem hodin strávených u počítače.
Sbohem „plný úvazku“
Rozhodla jsem se. Už nebudu vyměňovat svůj čas za klid. Protože klid v tomhle systému stejně nikdy nepřijde. Vždycky bude málo peněz, málo času, málo energie.
Ale já už víc času nedám.
Nebudu se omlouvat za to, že nechci otročit. Nechci být robot. Nechci být součástí kultu, kde vyhoření je odznakem cti a nevyspání důkazem nasazení.
Chci pracovat chytře, svobodně, a podle svých pravidel.
