Článek
Mít nejnovější iPhone, jezdit v SUV na operák a minimálně dvakrát ročně postovat fotky z pláže s drinkem v ruce. To je dnes povinný standard, bez kterého jako byste neexistovali. Společenský tlak na „úspěšný look“ je neúprosný. Běda ale, jakmile přijde účet! To se z nablýskaných lvů salonů okamžitě stávají ublížené oběti „nenažraných podnikatelů“ a „zlodějského systému“. Co se to s námi stalo? Kdy jsme ztratili kontakt s realitou?
Luxusní nároky, exekutorské příjmy
Všimli jste si toho taky? Lidi dnes vyžadují servis jako v pětihvězdičkovém hotelu v Dubaji, ale běsní, když káva v centru Prahy stojí víc než „voda z automatu“ u nich na nádraží. Chceme bio potraviny bez chemie, ale v obchodě pořádáme pomalu demonstrace nad cenou másla. Chceme poctivou ruční práci a řemeslnou kvalitu, ale když nám truhlář pošle kalkulaci na kuchyň z masivu, máme tendenci na něj volat policii nebo ho aspoň veřejně lynčovat na Facebooku.
Tady jsou tři důvody, proč je tahle „kultura slev a nároků“ diagnózou dnešní doby:
- Instagramová lež jako životní styl: Potřebujeme světu zoufale dokázat, že na to máme. Ale v zákulisí téhle nablýskané bídy se jedí čínské polévky, jen aby zbyla stovka na to předražené latté s obrázkem v pěně, se kterým se musíme vyfotit. Žijeme v době „vypůjčeného luxusu“, kde je image víc než obsah peněženky.
- Parazitování na službách: Každý chce špičkový servis, usměvavý personál a rychlost blesku za pakatel. Nikoho už ale nezajímá, že ten číšník, kadeřnice nebo grafik mají taky rodiny a musí platit nájem, který jim nikdo neodpustí. Věta „je to drahé“ se stala národním sportem číslo jedna a univerzální omluvou pro vlastní neschopnost.
- Ztráta soudnosti a morální kocovina: Máme pocit, že vysoký standard je naše základní lidské právo, stejně jako vzduch k dýchání. Omyl, vážení! Standard není právo. Je to výsada, za kterou se platí a to často velmi tvrdě.
Přestaňte brečet a začněte konečně makat
Pravda je totiž mnohem krutější, než si většina z vás chce připustit: Pokud tě bytostně uráží cena za dobrou večeři nebo kvalitní boty, které se nerozpadnou po prvním dešti, tak na ně prostě nemáš. Tečka. Místo vypisování nenávistných komentářů o tom, jak jsou všichni obchodníci „zloději“, by možná neškodilo vyměnit čas strávený fňukáním za pořádnou práci.
Je fascinující sledovat lidi, kteří tráví hodiny hledáním slevového kódu na desetikorunu, místo aby ten čas investovali do toho, jak vydělat tisícovku. Svět není charita a nikdo ti nebude servírovat kaviár za cenu vlašáku jen proto, že máš „hezký profil“ a pocit vlastní důležitosti.
„Dneska chce být každý VIP hostem, ale když dojde na lámání chleba a placení účtu, najednou všichni koukají do země a hledají kupón z letáku,“ směje se majitel jedné z vyhlášených pražských restaurací, který si nepřál být jmenován, aby mu tyhle „elity“ nepropíchaly gumy u auta.
Chceme kvalitu, ale za cizí peníze
Dospěli jsme do bodu, kdy se kvalita stala sprostým slovem, pokud není v akci „1+1 zdarma“. Chceme ekologii, ale nechceme za ni připlácet. Chceme etickou módu, ale bědujeme, že tričko nestojí padesát korun jako v řetězci, kde ho šijí děti v Bangladéši. Tahle pokrytecká hra na „vysokou společnost s prázdnou kapsou“ už začíná být trapná.
Pokud chcete luxus, musíte na něj mít. Pokud na něj nemáte, naučte se skromnosti. Ale proboha, přestaňte trestat ty, kteří mají tu odvahu si za svou práci a kvalitu říct adekvátní peníze. Protože až tihle lidé přestanou své služby nabízet, zbudou vám jen ty vaše čínské polévky a sny o životě, na který jste si jenom hráli.
