Článek
Celé dětství si lakovala nehty, zatímco já pomáhala mámě s vařením, tahala nákupy a později i brigádničila, abych si mohla dovolit vlastní život. Ona se usmívala, hrála princeznu, předstírala křehkost a chytře čekala, až se objeví někdo, kdo jí ten krásný život zaplatí. A opravdu se objevil. Velký dům, auto, dovolené, dvě děti a věčné „já přece nemusím nic dělat, mám manžela“.
Zatímco já vstávala v šest a makala, ona mi posílala fotky kafe na zahradě. A větu, která mi zněla v uších jako facka:
„Já bych tvoji práci dělat nemohla. To je pod moji úroveň.“
Měla všechno. A pak přišel rozvod.
Odešel. Bez lítosti. Bez slitování. Vyměnil ji za mladší verzi jí samé - dokonalé nepracující ženy. Zůstala v domě, kde nezvládla ani zaplatit elektřinu. Z účtu zmizely peníze, a z kreditek se staly dluhy. Najednou to nebyla ta elegantní dáma v béžovém kabátku. Najednou to byla vystrašená ženská, která netuší, co stojí máslo, kde se podává daňové přiznání a jak se píše motivační dopis.
Realita bez laku na nehtech
Najednou poznala svět, ve kterém jsme žily všechny my, co si nemohly dovolit luxus být zajištěné. Najednou byl každý pohovor ponížením. Každý neúspěch tragédií. A každá poznámka o „ženské emancipaci“ jako bodnutí do žeber. Protože teď už konečně pochopila, co znamená nemít se o koho opřít.
Pochopila, že princezny bez zámku nejsou hrdinky. Jsou negramotné v realitě. A že „postará se o mě muž“ je strategie asi jako „nechám se celý život foukat větrem po světě“.
Práce nikdy není pod úroveň.
Když mi po rozvodu brečela do telefonu, že neví, jak bude žít, jak si najde práci, jak to zvládne, chtělo se mi křičet. Ne proto, že bych jí nepřála pomoc. Ale protože roky shazovala svět, ve kterém teď lapala po dechu.
Najednou nebylo pod úroveň cokoliv. Včetně toho stát u pásu, chodit na úřad nebo brát tři směny, jen aby zaplatila školku. A najednou jí moje životní volby nepřišly směšné. Přišly jí rozumné.
Kdo se neumí postarat sám, skončí v problémech
Ať je to nepopulární jakkoliv: každá žena, která vsadí celý život jen na to, že někdo jiný se postará, si kope pomalý hrob vlastní moci. Až ten někdo odejde, zůstane ve vzduchoprázdnu. Bez peněz. Bez záchranné sítě. Bez kompetencí.
Moje sestra dnes pracuje. Pozdě. Těžce. Poníženě. Ale pracuje. A kdyby se jí někdo zeptal, co bylo největší omyl jejího života, řekla by přesně to, co já věděla už dávno:
„Myslela jsem si, že práce je pod mou úroveň.“
A teď konečně ví, že bez práce je pod úroveň úplně všechno.
