Článek
Sedím, poslouchám a nevěřím vlastním uším. „Já už nikam nepojedu… já si to nemůžu dovolit…“ říká paní s důchodem 30 000 Kč. To je částka, o které si spousta pracujících lidí může nechat zdát. A ona mi to servíruje, jako by jí stát posílal almužnu v drobných.
Já chápu, že moře je příjemné. Že slunce léčí. Že člověk chce změnu. Ale tohle? Tohle je luxusní kňourání v přímém přenosu.
Když si pletete „nemůžu“ s „nechci slevit“
„Nemůžu si dovolit moře“ často neznamená, že nemáte peníze. Znamená to, že nechcete ustoupit z komfortu. Nechcete zkrátit délku pobytu, nechcete jet mimo sezónu, nechcete levnější destinaci, nechcete nic řešit. Chcete stejné podmínky jako kdysi, ale odmítáte zaplatit současnou cenu.
A když to nejde, přijde slzička a výčitka směrem ke světu. Protože svět je přece nespravedlivý, když nezafinancuje vaše přání.
Jenže život není katalog cestovky. A důchod není odměna za to, že se člověk naučil být nespokojený.
Nejsou to peníze, je to nárok
Nejvíc mě na tom štve to, jak se z dovolené u moře stal jakýsi „standard“. Jako by bez fotky nohou na lehátku člověk neměl právo existovat. A jako by bylo morálně správné brečet nad tím, že letos nebude Řecko, ale jenom Chorvatsko.
Když někdo s 30 tisíci měsíčně tvrdí, že je na tom bídně, tak to říká hlavně proto, že nechce slyšet jednu nepříjemnou větu: „Jste na tom dobře. Jen jste rozmazlená.“
Ano, rozmazlená. Protože bída nevypadá takhle. Bída je, když vybíráte mezi jídlem a teplem. Ne mezi Thassosem a Krétou.
A co my ostatní?
Znáte to: pracujete, platíte hypotéku, daně, pojištění, děti, servis auta, zubaře. A pak přijde někdo s třicítkou čistého a udělá z toho tragédii, že letos nebude moře. V tu chvíli máte chuť zvednout obočí tak vysoko, až si ho odřete o strop.
Protože tohle kňourání není jen nevkusné. Je to urážlivé. Je to plivnutí do tváře lidem, kteří celý život dřeli a teď mají důchod, za který sotva zaplatí základní věci. A hlavně: je to ukázka toho, jak snadno se z vděku stane věčná nespokojenost.
Tak ať si plave ve vaně
Ano, řeknu to natvrdo. Jestli má někdo 30 000 Kč důchod a brečí, že nebude moře, ať si napustí vanu. Ať si tam nasype sůl, pustí zvuk vln na YouTube, dá si do rohu koupelny plastovou palmu a klidně ať si k tomu vezme brýle proti slunci.
Protože problém není, že nemá na dovolenou. Problém je, že má pocit, že svět jí dluží zážitky.
Moře není právo. Je to bonus.
Moře je krásné. Ale není to základní lidská potřeba. A když si ho někdo nemůže dovolit v podobě, jakou si vysnil, není to tragédie. Je to jen realita. A realitu dospělý člověk zvládá bez hysterických scén.
Takže ne, nebrečte. Buď si to naplánujte chytře, nebo slevte ze svých požadavků. A pokud to neumíte, tak vana čeká. A s trochou fantazie se v ní dá udělat příliv i odliv.
