Článek
Na fotkách to vypadalo idylicky. Moře, drinky, západy slunce, dvě lehátka vedle sebe. Všichni by řekli: romantika. Jenže já už tehdy cítila, že je to kulisa. Že pod tím sluncem je něco studeného.
A měla jsem pravdu.
Z dovolené si přivezl milenku. Ne tak, že by ji tahal za ruku z letiště, to by bylo aspoň upřímné. Přivezl si ji v telefonu, v hlavě, v tom svém novém sebevědomí, které se rodí, když si člověk dovolí zradit a ještě si to omluví větou „potřeboval jsem se nadechnout“.
Já jsem si přivezla účty. Doslova. Za ubytování, za auto, za pojistku, za všechny ty „drobnosti“, které se nějak vyřeší. Jenže „nějak“ u nás znamená: vyřeším to já.
Jeho suvenýr: vzrušení. Můj suvenýr: povinnost
On se vrátil lehký. Vtipkoval, měl dobrou náladu, dokonce se tvářil zamilovaně – jen ne do mě. Já měla v tašce papíry, které mi připomněly, že zatímco on si na pláži léčil ego, já pořád hlídala realitu.
A tohle je přesně ten moment, kdy ženě dojde, jak nespravedlivě je to postavené: muž si jezdí pro zážitky. Žena si vozí odpovědnost.
Věrnost není jen postel. Je to i férovost
Největší lež je, že nevěra je „jen sex“. Ne. Je to postoj. Rozhodnutí upřednostnit sebe a svou zábavu před partnerem. A v našem případě to nebylo jen o té ženě v jeho telefonu. Bylo to o tom, že já mu dělala zázemí a on si na tom zázemí otevřel bar.
Já řešila provoz. On si užíval.
Když jsem mu ty účty položila na stůl, podíval se na mě, jako bych mu pokazila náladu. Což je mimochodem typická reakce člověka, který chce žít bez následků.
Jeho oblíbená věta: „Ty to moc řešíš.“
Ano, já to řeším. Někdo musí. Když přijde nedoplatek, řeším ho já. Když se rozbije něco doma, řeším to já. Když je potřeba plánovat, zařídit, pohlídat, domluvit, všechno to dělám já. On přijede, užije si, odjede. A pak se vrátí domů pro servis.
A když servis začne mít emoce, je to prý „drama“.
