Článek
Seděli naproti nám, s prospektem all-inclusive hotelu v ruce, a vysvětlovali nám, proč je normální, že my – jejich dospělé děti – máme zaplatit jejich týden u moře.
Ne, nebyla to nabídka. Byl to požadavek. Prý: „My jsme vás živili, platili školy, dovolené jste měli, když jste byli malí… tak teď je fér, abyste to vrátili.“ A ne, nemluvili o pomoci ve stáří. Mluvili o pláži, koktejlech a výhledu na oceán.
Vděčnost není povinnost
Nikdo nepopírá, že rodiče dělají pro své děti hodně. Ano, díky, že jste nás nenechali umřít hlady a že jsme měli sešity do školy. Ale vážně to teď máme splácet jako hypotéku na výchovu? S úroky, nejlépe ve formě letenek a čtyřhvězdičkových resortů?
Když jsme byli děti, neříkali „děláme to proto, abyste nám jednou koupili pobyt v Turecku“. Dělali to, protože to byla jejich volba. A jestli teď čekají návratnost investice, tak možná měli zkusit jinou burzu. Nedostanou nic.
Mezigenerační výpalné
Tohle není o pomoci. Tohle je emocionální vydírání zabalené do slova „vděčnost“. A víš, co je na tom nejvtipnější? Ti samí rodiče, co se dožadují zaplacení své dovolené, nám ještě před týdnem říkali, že „mladí neumí hospodařit“ a „nemají úctu k penězům“.
A my? My si šetříme, škrtíme rozpočet, odkládáme vlastní výlety a rekonstrukce. A přesto máme sponzorovat jejich dovolenou, protože „oni si to zaslouží“.
Zaslouží? Možná. Ale nárok? Tohle není sociální dávka. A děti nejsou bankomat.
„Vy jste tak nevděční.“
Jo, přesně tohle přišlo, když jsme řekli, že si to prostě nemůžeme dovolit. Prý jsme sobečtí. Že když oni jezdili s námi na výlety, nestěžovali jsme si. Jasně. A oni si zase nestěžovali, když jsme jim dávali ručně malované přání k narozeninám, protože jsme byli děti. Teď jsme dospělí, platíme nájmy, potraviny, energie, školky.
A teď máme platit i jejich povyražení?
Rodičovství není investice
Až příliš často se dnes rodičovství mění v systém odměn a trestů. Místo lásky a podpory přichází účet. Za roky vynaložené energie, za noci beze spánku, za kroužky a svačiny. Jenže hádejte co – my jsme si o to neříkali. My jsme byli děti. A děti neuzavírají smlouvy.
Chcete pomoc? Řekněte si. Ale nevydírejte. A hlavně si nemyslete, že „nárok“ je něco, co vám automaticky patří. Protože čím víc to budete křičet, tím míň chuti bude mít někdo vám pomoct.
