Článek
Řekla mi to mezi řečí. Jako by se nechumelilo: „Víš, měla bys být trochu víc vděčná za to, jak jsme se o tebe starali.“
A v tu chvíli jsem měla na jazyku jediné:
„A ty bys mohla být trochu míň mizerná matka.“
Neřekla bych to ze vzteku. Řekla bych to proto, že je to pravda.
Dětství bez objetí, ale s výčitkami
Ne, nebyla to žádná tyranka. Ani alkoholička. Ani zrůda.
Byla to „běžná česká máma“, jak se tomu říká.
Tvrdá. Chladná. Ironická. Praktická. Věčně nespokojená.
Domov byl místo, kde se spíš kritizovalo než chválilo. Kde bylo „málo snahy“, „špatná známka“, „proč nemáš jako Jana odvedle?“ Kde jsem se učila, že emoce jsou slabost a „než se rozbrečíš, běž se podívat, jak se má někdo jiný.“
Ale jídlo bylo. Oblečení taky. Prý co bych ještě chtěla.
Vděk není povinnost, je důsledek
„Dala jsem ti všechno!“
Ne, mami. Dala jsi mi to, co jsi musela. Dala jsi mi to, co bylo společensky očekávané. Ale to, co jsem potřebovala?
Pozornost. Laskavost. Pochopení. Podporu. To jsi nikdy nedala.
A vděčnost? Ta nevzniká z toho, že dítě dostane rohlík a sešit. Vděčnost vzniká z lásky. Z bezpečí. Ze vzpomínek, ke kterém se chceš vracet.
Já se nechci vracet.
Já chci jen dál.
„My jsme to měli horší.“
Ano já vím, její dětství bylo těžké.
Ano, její máma na ni řvala.
Ano, taky ji nikdo nepochválil.
Ale to ji neomlouvá. To jí nedává právo předávat dál to samé. Naopak – to měl být důvod, proč to se mnou udělá jinak.
Ale ona místo toho držela rodinnou tradici. A teď, když už jsem dospělá, se diví, že mezi námi není vztah? Že jí nevolám? Že jí neříkám „mami, chybíš mi“?
Věta, která to změnila
Když mi řekla, že jsem nevděčná, něco ve mně prasklo.
Protože mi to řekla s očekáváním, že sklopím hlavu. Že budu cítit vinu. Že se jí omluvím.
Ale já jsem se poprvé v životě rozhodla nehrát její hru.
A tak jsem jí řekla to, co jsem měla říct už dávno:
„Byla jsi mizerná matka. A to je důvod, proč mě teď nemáš.“
Krev je jen voda
Ne, necítím nenávist.
Ne, nemám v sobě zášť.
Ale mám jasno.
Vztah si musí každý zasloužit. I jako rodič.
A pokud ho celý život jen brala, čekala, kontrolovala a srovnávala –
pak ať nečeká, že teď, když jsem dospělá, budu najednou její mazlivá dcera.
Děkuji Káje za příběh.
