Článek
Stačí se podívat na běžnou rodinnou debatu. Rodič řekne: „Hlavně se drž práce.“ Mladý řekne: „Chci taky žít.“ A v tu chvíli je oheň na střeše. Protože pro spoustu rodičů je práce něco jako náboženství. Čím víc se sedřeli, tím víc to musí dávat smysl. A jakmile přijde dítě, které řekne, že nechce žít stejně, rodičům se roztřese základ pod nohama.
Protože to zní jako obvinění: „Tvůj život byl špatně.“
Mladí nechtějí otročit. A upřímně? Chápu je.
Když jsem poslouchala, jak se pracovalo „za nás“, měla jsem vždycky pocit, že se to vypráví s pýchou. Dvanáctky, přesčasy, víkendy, nervy, záda v háji, vztahy v háji, život v háji. A pak slavnostní věta: „Aspoň jsme byli zodpovědní.“
Jenže tohle je přesně ten trik. Udřít se pomalu až k smrti se u nás považuje za morální hodnotu. Kdo se nezničí, je podezřelý. Kdo chce volno, je rozmazlený. Kdo si dovolí říct, že nechce sedět čtyřicet let v kanceláři a čekat na důchod, je hned „Generace, co nic nevydrží“.
Ne. Oni jen konečně říkají nahlas, že tenhle životní scénář je odporně drahý. Ne penězi. Časem.
Cestování není útěk. Je to volba.
Mladí lidi chtějí cestovat a poznávat svět, protože jim došlo něco, co jejich rodiče často popírají: že život není zkušební verze. Není to „nejdřív dři, pak budeš žít“. Protože ono to „pak“ často nepřijde.
Rodiče říkají: „My jsme taky chtěli, ale nemohli jsme.“
A mladí na to v duchu: „Tak proč jste to akceptovali?“
A to je ta pravá rána. Ne cestování. Ale otázka, jestli bylo nutné obětovat celý život „jistotě“, která stejně nikdy nebyla jistá.
Jenže pozor: volnost bez odpovědnosti je jen hezké slovo
Teď přijde ta část, která nebude populární. Protože ano, existuje i opačný extrém. Lidé, kteří chtějí žít „free“, ale nechat si to platit někým jiným. Chtějí work-life balance, ale nechtějí work. Chtějí svobodu, ale nechtějí nést následky.
A to je moment, kdy se z krásné myšlenky stává pubertální výmluva.
Chceš cestovat? Super. Ale pak nebreč, že nemáš našetřeno.
Chceš volnost? Super. Ale pak nečekej, že ti někdo bude dotovat životní styl.
Chceš smysluplnou práci? Skvělé. Ale smysl se nenajde tak, že tři roky „hledáš sám sebe“ na rodičovském gauči.
Pravda je jednoduchá: rodiče byli vychovaní k poslušnosti. Mladí k možnosti volby.
Starší generace byla naučená, že se neodmlouvá. Že se drží. Že se maká. Že se mlčí. A že když je člověk nešťastný, tak to prostě „patří k životu“.
Mladí dnes vyrostli v době, kdy existuje internet, práce na dálku, možnosti, vzdělávání, cestování, jiný svět. A taky viděli své rodiče vyhořelé, unavené, naštvané. Viděli, že „dřina“ není automaticky odměněná. Že loajalita firmě je často jednosměrka, kde si zaměstnavatel vezme, co může a pak je odhodí.
Tak proč by měli dělat to samé?
