Článek
V newyorských oděvních dílnách na počátku 20. století pracovaly převážně mladé přistěhovalkyně. Mnohé pocházely z židovských rodin z východní Evropy nebo z Itálie a anglicky téměř neuměly. Zaměstnavatelé proto předpokládali, že se nebudou bránit.
Švadleny trávily dlouhé hodiny v přeplněných místnostech, kde se mezi řadami stolů hromadily kusy látek a vzduch byl plný prachu. Dostávaly nízké mzdy, čelily svévolným pokutám a během sezony musely zůstávat v práci dlouho do večera. Pokud si stěžovaly, mohly být okamžitě nahrazeny jinou zoufalou uchazečkou.
Jedna mladá žena přerušila opatrné řeči
Dne 22. listopadu 1909 se v newyorské Cooper Union shromáždily tisíce oděvních dělníků. Odboroví představitelé pronášeli dlouhé projevy, ale k vyhlášení všeobecné stávky se neměli.
Tehdy se o slovo přihlásila třiadvacetiletá švadlena Clara Lemlichová, přistěhovalkyně z Ukrajiny. Vystoupila na pódium a v jidiš vyzvala přítomné, aby už přestali pouze mluvit a začali jednat. Shromáždění její návrh přijalo a následujícího dne opustily dílny tisíce žen. Začala stávka známá jako Povstání dvaceti tisíc.
V ulicích se nakonec objevilo přibližně dvacet až třicet tisíc stávkujících. Požadovaly kratší pracovní dobu, spravedlivější mzdy, bezpečnější dílny a uznání odborů.
Za stávku přišly o práci
Majitelé továren se pokusili odpor zlomit. Účastnice stávky propouštěli a na jejich místa přijímali nové pracovnice. Před dílnami na ně čekali najatí násilníci, kteří je odstrkovali, bili a snažili se rozehnat hlídky.
Ochranu jim často neposkytla ani policie. Hlídkující dělnice byly zatýkány za údajné narušování pořádku, zatímco útoky proti nim zůstávaly bez trestu. Clara Lemlichová měla během odborových střetů utrpět šest zlomených žeber a byla opakovaně zadržena.
Stávkující navíc týdny nedostávaly výplatu. Některé neměly na nájem ani jídlo a hrozilo jim, že skončí skutečně na ulici. Přesto během mrazivé zimy dál stály před továrnami.
Na pomoc přišly ženy v drahých kožiších
Protest získal nečekané spojenkyně. Do dělnických hlídek se zapojily také bohaté reformátorky a bojovnice za volební právo žen. Novináři jim říkali „norková brigáda“, protože do chudých čtvrtí přicházely v drahých kožiších.
Jejich přítomnost přitáhla pozornost tisku a útoky na hlídky už nebylo tak snadné skrývat. Zámožné podporovatelky pomáhaly platit jídlo, nájem i kauce za zatčené dělnice.
Vítězství nebylo úplné
Stávka trvala třináct týdnů. Mnoho podniků nakonec souhlasilo se zvýšením mezd a zkrácením pracovní doby. Lepší smlouvy získalo asi patnáct tisíc zaměstnanců, některé velké továrny však odbory uznat odmítly. Mezi nimi byla také Triangle Shirtwaist Factory.
Právě v této továrně vypukl v březnu 1911 požár, při němž zahynulo 146 lidí. Tragédie ukázala, že samotné zvýšení mezd nestačí a že pracovníky musí chránit také vymahatelná bezpečnostní pravidla.
Newyorské švadleny nezměnily průmysl během jediné zimy. Dokázaly však, že ani mladé chudé ženy bez politické moci nemusejí mlčet. Za odvahu zaplatily zraněními, vězením i ztrátou zaměstnání. Jejich odpor přesto posílil odbory a stal se jedním ze symbolů boje za důstojné pracovní podmínky.
