Článek
Příjezd kočáru před dům mohl znamenat konec dosavadního života. Ženu odvezli do psychiatrického ústavu, převzali její věci a zaznamenali důvod přijetí. Manžel tvrdil, že se chová podivně. Lékař jeho podezření potvrdil. Její vlastní vysvětlení nemuselo mít téměř žádnou váhu.
Ne všechny pacientky byly zdravé a ne každé přijetí do léčebny představovalo zneužití. Ženy skutečně trpěly depresemi, psychózami i následky traumat. Problémem bylo, že dobová psychiatrie dokázala za příznak nemoci označit také chování, které pouze odporovalo představě poslušné manželky.
Když se nesouhlas změnil v diagnózu
Žena měla být klidná, cudná, mateřská a podřízená. Pokud byla výbušná, odmítala manželské povinnosti, příliš četla, prosazovala vlastní názory nebo chtěla rozhodovat o svém životě, mohla být označena za hysterickou či morálně narušenou.
Dobové diagnózy byly široké a nejasné. Hysterie se spojovala s menstruací, těhotenstvím, porodem i menopauzou. Pod jednu nálepku se tak vešel smutek, úzkost, epilepsie, následky násilí i obyčejný hněv ženy, která se odmítala smířit se svým postavením.
Chování, které by u muže působilo jako rozhodnost, mohlo být u ženy popsáno jako podrážděnost, neovladatelnost nebo ztráta soudnosti.
Manželovo slovo mohlo stačit
Jedním z nejznámějších případů je Američanka Elizabeth Packardová. Její manžel, protestantský duchovní, ji v roce 1860 nechal odvézt do ústavu poté, co začala veřejně nesouhlasit s jeho náboženskými názory.
Tehdejší zákon v Illinois umožňoval umístit vdanou ženu do léčebny na žádost jejího muže, aniž by předem dostala stejné právo na veřejné projednání jako ostatní. Packardová strávila v ústavu tři roky. Později se dostala před soud, kde porota po krátké poradě rozhodla, že je příčetná.
Její případ ukázal jednoduchý a děsivý mechanismus. Manžel mohl prohlásit, že se jeho žena zbláznila. Lékaři potom její odpor vůči němu vnímali jako další důkaz nemoci. Čím usilovněji se bránila, tím snadněji mohla působit jako rozrušená pacientka.
Nevěra se měnila v důkaz mravního úpadku
Samotná nevěra nebyla všude automatickým zákonným důvodem k internaci. V prostředí, které ženskou sexualitu přísně kontrolovalo, však mohla být vykládána jako známka duševní či mravní poruchy.
Do lékařských záznamů se dostávaly poznámky o promiskuitě, nevhodných známostech, odmítání manžela nebo údajně nepřirozeně silné sexuální touze. Zda šlo o skutečné chování, pomluvu, reakci na nešťastné manželství nebo snahu muže zbavit se nepohodlné ženy, se nemuselo důkladně zkoumat.
Nevěrný muž porušil manželský slib. Nevěrná žena mohla být považována za osobu, která ztratila vládu sama nad sebou.
Z léčebny se vlastními silami téměř nedalo odejít
Po uzavření v ústavu žena přišla o možnost přesvědčit okolí, že je zdravá. Její dopisy mohly být kontrolovány a její výpověď stála proti názoru rodiny i lékařské autority. Klid se dal označit za apatii, pláč za hysterii a hněv za agresivitu.
Některé pacientky se skutečně léčily. Jiné však ústav především nutil k poslušnosti. Očekávalo se, že přijmou režim, uznají svou nemoc a přestanou odporovat lidem, kteří o jejich osudu rozhodovali.
Příběh Elizabeth Packardové nakonec přispěl ke změně zákonů a k požadavku, aby o zbavení svobody nemohl rozhodovat pouze manžel. Podobné případy ale připomínají, jak nebezpečná může být medicína ve chvíli, kdy začne chránit společenský pořádek místo pacienta.
Stačilo totiž prohlásit, že žena není neposlušná, rozzlobená nebo nešťastná. Stačilo říct, že je šílená. A jakmile za ní zapadly dveře léčebny, téměř každý její protest mohl sloužit jako důkaz, že tam patří.
Historický kontext vychází z materiálů Nejvyššího soudu státu Illinois, National Women’s History Museum, Wellcome Collection a odborné studie o genderově podmíněném posuzování duševních poruch publikované v databázi PubMed Central.
