Článek
Když se dcera Barbora vracela po rodičovské dovolené do práce, požádala mě, zda bych několik týdnů vyzvedávala pětiletého Matěje ze školky. Končila v půl páté, zatímco školka zavírala už v pět. Stačila dopravní zácpa nebo delší porada a nestihla by přijet.
Byla jsem v důchodu a bydlela deset minut chůze od školky. Souhlasila jsem ráda. S vnukem jsme cestou krmili kachny, doma si dal svačinu a dcera si ho kolem šesté vyzvedla.
Původně jsme mluvily o jednom měsíci. Po půl roce jsem však chodila do školky stále každý pracovní den.
Nikdo se už neptal
Dcera mi přestala psát, zda mohu přijít. Vyzvedávání začala považovat za pevnou součást mého programu. Když jsem si chtěla něco naplánovat, musela jsem nejprve zkontrolovat, zda stihnu být ve čtyři před školkou.
Nevadilo mi být s Matějem. Vadilo mi, že o mém čase rozhodoval někdo jiný. Barbora občas přišla až večer a pouze oznámila, že se jí protáhla práce. Zeť býval přes týden mimo město, takže všechno automaticky zůstávalo na mně.
Když jsem navrhla, aby se s vyzvedáváním střídali nebo našli placené hlídání, dcera odpověděla, že je zbytečné dávat peníze cizím lidem, když má Matěj babičku.
Jednou jsem měla jít k lékaři
Na kardiologické vyšetření jsem čekala téměř tři měsíce. Termín jsem dostala na čtvrtou hodinu odpoledne, proto jsem dceři dva týdny předem oznámila, že ten den Matěje nevyzvednu.
Odpověděla, že má důležitou poradu a nemůže odejít dřív. Navrhla mi, abych se u lékaře přeobjednala.
Odmítla jsem. Připomněla jsem jí, že Matěj má také otce a další babičku. Barbora se rozčílila a řekla, že jsem zlá, protože jí schválně komplikuji návrat do práce.
„Kdybys měla vnuka opravdu ráda, nenechala bys nás v tom,“ dodala.
Ta věta mě zasáhla. Půl roku jsem kvůli nim odmítala vlastní program, a přesto stačilo jediné odmítnutí, abych byla špatná babička.
Řešení se nakonec našlo
Barbora si kvůli vyzvednutí vzala dvě hodiny volna. Později přiznala, že její nadřízená s odchodem neměla problém. Největší potíž spočívala v tom, že se dcera bála vůbec požádat.
Zjistila také, že jedna Matějova spolužačka bydlí ve vedlejší ulici. S jejími rodiči se domluvili, že si budou děti v případě potřeby vyzvedávat navzájem. Jednou týdně začal chodit zeť z práce dřív.
Já jsem nabídla dva pevné dny v týdnu. Pokud budu mít čas, pomohu i jindy, ale dcera se mě musí předem zeptat.
Babička není zaměstnanec zdarma
Barboře několik týdnů trvalo, než nová pravidla přijala. Tvrdila, že rodina by si měla pomáhat bez počítání hodin. Připomněla jsem jí, že právě proto jsem půl roku chodila do školky každý den a nikdy za to nic nechtěla.
Pomoc ale přestává být pomocí ve chvíli, kdy se z ní stane nevyslovená povinnost. Prarodiče mohou chtít trávit čas s vnoučaty a současně mít vlastní život, lékaře i plány.
Matěje mám pořád stejně ráda. Dnes ho vyzvedávám dvakrát týdně a společné odpoledne si užíváme víc než dřív. Dcera konečně ví, že když řeknu ano, dělám to dobrovolně. A jedno ne ze mě nedělá zlou babičku.
