Článek
Desetiletá Eliška chodila do školy ráda. Nebyla premiantka, ale učila se dobře a většinou nosila jedničky a dvojky. Největší problém jí dělala matematika. Když měla počítat před tabulí, znervózněla a pletla si i příklady, které doma zvládala.
Jednoho dne přišla domů, odložila aktovku a zavřela se v pokoji. Tvrdila, že ji jen bolí hlava. Večer se ale rozplakala a prosila mě, aby druhý den nemusela do školy.
Při hodině matematiky ji učitelka vyvolala k tabuli. Eliška nedokázala správně vypočítat příklad se zlomky. Učitelka ji nechala stát před třídou a prohlásila, že takovou chybu by snad neudělal ani prvňák.
Potom se ostatních dětí zeptala, kdo z nich by příklad zvládl lépe. Zvedla se téměř celá třída.
Spolužáci dostali nový důvod k posměchu
Pro učitelku tím možná situace skončila. Pro Elišku nikoliv. O přestávce jí dva chlapci začali říkat „prvňačko“. Když následující den něco nevěděla, několik dětí se smálo ještě dřív, než odpověděla.
Dcera se přestala hlásit a ráno ji začalo bolet břicho. Nechtěla, abych do školy chodila, protože se bála, že se jí spolužáci budou posmívat ještě víc.
Učitelce jsem nejprve napsala zprávu. Odpověděla, že Elišku nechtěla ponížit, pouze ji prý potřebovala přimět k větší přípravě. Podle ní byla dcera příliš citlivá a měla se naučit přijímat kritiku.
To mě přesvědčilo, že nejde o nešťastně zvolenou větu, kterou si učitelka sama uvědomila.
Ředitel problém zlehčil
Domluvila jsem si schůzku s ředitelem. Popsala jsem mu, co se stalo, i to, že posměšky pokračují. Očekávala jsem alespoň rozhovor s učitelkou a omluvu před třídou.
Ředitel mě vyslechl a potom řekl, že podobná nedorozumění se při výuce občas stávají. Učitelé jsou pod tlakem, děti si některé výroky vykládají příliš osobně a není možné řešit každou poznámku jako závažný přestupek.
„To se stává. Za týden si na to nikdo nevzpomene,“ uzavřel schůzku.
Jenže moje dcera si vzpomněla každé ráno, když měla vstoupit do třídy.
Nestačila omluva mezi dveřmi
Požádala jsem proto školu o písemné vyjádření a trvala na tom, aby se řešily také posměšky spolužáků. Teprve potom si ředitel pozval učitelku znovu.
Učitelka se Elišce omluvila, ale nejprve jen na chodbě. Dcera jí řekla, že jí nejvíc vadí, že se jí od té hodiny smějí ostatní. Následující den proto učitelka promluvila před celou třídou. Přiznala, že její poznámka nebyla v pořádku, a dětem vysvětlila, že chyba u tabule není důvodem k ponižování.
Posměšky postupně ustaly. Eliška se však k tabuli dobrovolně přihlásila až po několika měsících.
Učitel může mít špatný den a říct něco, čeho později lituje. Rozdíl je v tom, co udělá potom. Zlehčování dítěti nepomůže a věta „to se stává“ nenapraví škodu, která už vznikla.
