Článek
Můj syn byl už od malička ukecaný. Mluvil plynule, s chutí a bez přestávky. Jenže pak nastoupil do první třídy a během pár týdnů začal zadrhávat. Nejprve lehce. Pak při každé větě. Došlo to tak daleko, že se bál otevřít pusu.
Když jsem se ho ptala, co se děje, odpověděl: „Paní učitelka říká, že moc mluvím. Že se mám stydět.“ A pak dodal: „Když něco řeknu špatně, směje se mi.“ Bylo mi na zvracení. Z mého dítěte, které milovalo vyprávění, se stal kluk, který si drží ruku před pusou, než promluví.
Psychický teror za katedrou
Učitelka, která se podle vedení „velmi osvědčila při výchově problémových žáků“, se rozhodla „mého ukecaného syna“ zkrotit. Její metoda? Ignorování, ponižování a veřejné opravování. „To není správně. Sedni si. Zase mluvíš nesmysly,“ slýchal denně.
Víte, co dělá podobné zacházení s dětskou psychikou? Ničí ji. A pokud si myslíte, že přeháním, pak jste nikdy neviděli, jak vaše dítě ztrácí odvahu mluvit. Kvůli dospělé ženě, která si hraje na autoritu, ale nedokáže pracovat s dětskou duší.
Ředitelka? Mlčí. Výchovná poradkyně? Neviditelná.
Když jsem přišla do školy s tím, že chci situaci řešit, bylo mi řečeno, že se přehnaně bojím. Že je syn přecitlivělý. A že škola přece nemůže ustupovat každému dětskému rozmaru. Jenže tohle nebyl rozmar. Byl to jasný signál, že je něco špatně.
Koktání nepřišlo z ničeho nic. Nebylo dědičné. Bylo vyvolané stresem. A víte, co pomohlo? Přestup. Nová učitelka, nové prostředí – a po pár týdnech začal zase mluvit. Pomalu. Ale bez strachu.
Ne každý má sílu bojovat.
Kolik dětí v tomhle systému zůstává umlčených? Kolik z nich si odnese z „výchovy“ učitelů do života následky v podobě traumatu, ztráty sebedůvěry a doživotního ostychu? A kolik rodičů se bojí ozvat, aby jejich dítě nebylo označeno za problémové?
Dost! Pokud učitelka neumí jednat s dětmi jinak než zastrašováním, nemá ve škole co dělat. Děti nejsou vojáci na přehlídce. Jsou to malé lidské bytosti, které potřebují respekt. A pokud jim ho nedáte, projeví se to. Někdy koktáním. Někdy tichem. Někdy vztekem.
