Učím děti, aby cizí lidi nezdravily. Potom je ale osočují, že jsou prý nevychované

Všichni mluví o výchově. O tom, že děti mají zdravit, usmívat se a být milé. Jenže víte, co mě zajímá víc než pozdravy cizím lidem? Aby moje děti nebyly znásilněné, unesené nebo zmanipulované jen proto, že „slušnost jim to tak velí“.

Zdravit cizí lidi není povinnost. A není to ani známka charakteru. Je to naučený vzorec chování, který někdo zafixoval jako „slušnost“. Jenže dneska už nežijeme v době, kdy každá babička za rohem je bezpečná a každý soused hodný strejda.

Znáte to – jdete s dítětem po ulici, potkáte sousedku a ona spustí: „Ty jsi mě ani nepozdravil! Maminko, to ho neučíte slušnému chování?“

A pak na vás padnou pohledy celé ulice. Jako byste nebyla máma, ale mrcha, co z dítěte vychovává asociála. Ne, paní Nováková, neučím ho slušnost podle vašich měřítek. Učím svoje dítě, že nemusí reagovat na každý podnět zvenčí. Že nemusí každému dokazovat, že je „hodné“. Že se může rozhodnout, komu věnuje pozornost – a komu ne.

Největší ironií je, že z „nevychovanosti“ osočují děti právě ti dospělí, kteří nemají absolutně žádné hranice. Kteří si dovolí komentovat chování cizího dítěte, moralizovat matku na ulici a dělat ze sebe samozvané výchovné guru.

A já se ptám: kdo je tu teda opravdu nevychovaný?

Když se dítě naučí, že MUSÍ někoho zdravit, přichází o jednu zásadní věc – intuici. Tu, která mu říká, že „tenhle chlap je divnej“, nebo že „tohohle člověka se bojím“. A když tu intuici přepíšeme povinností slušnosti, zaděláváme mu na problém.

Dítě se nemá učit automaticky reagovat. Má se učit vyhodnocovat.

A pokud to znamená, že nepodají ruku panu učiteli nebo nezvednou hlavu na sousedku, která je nikdy pořádně neviděla? Tak ať. Není mojí ambicí mít ze syna ani ze dcery klaďase pro veřejnost. Chci, aby byli sami sebou. Aby měli jasno v tom, že nikdo nemá nárok na jejich pozornost.

Protože jediné, co dnes děti doopravdy potřebují, je vědět, že nemusí být pro všechny „hodné“.