Článek
Boženě bylo šestaosmdesát let a až do posledních měsíců žila sama v malém domku na Vysočině. Důchod si nechávala posílat na účet, většinu peněz ale hned po výplatě vybírala. Kartám ani internetovému bankovnictví nevěřila.
Dětem tvrdila, že žádnou rezervu nemá. Když potřebovala novou lednici, složili se na ni syn s dcerou. Opravu kotle za téměř čtyřicet tisíc korun zaplatila rodina také. Božena pokaždé slíbila, že jim peníze postupně vrátí, ale děti to odmítaly.
Považovaly za samozřejmé, že matce pomohou. Současně se obávaly, co se stane, pokud jednou bude potřebovat placenou péči.
Obálky ležely pod ložním prádlem
Po pohřbu začaly děti vyklízet dům. V zadní části skříně, pod několika pečlivě složenými prostěradly, našla dcera Ivana plátěnou tašku.
Uvnitř bylo třicet čtyři obálek. Na každé stálo jméno nebo stručný účel: Ivana, Pavel, vnoučata, sousedka Alena, pohřeb, hrob a oprava střechy.
V obálkách ležely bankovky různého stáří. Některé obsahovaly jen několik stokorun, v jiných byly desetitisíce. Celkem rodina napočítala přibližně dvě stě osmdesát tisíc korun.
První reakcí nebylo dojetí, ale vztek. Ivana si vzpomněla, jak kvůli matce odkládala vlastní opravu auta, aby mohla přispět na kotel. Její bratr zase několik let platil pojištění domu.
Peníze nepovažovala za svoje
Na dně tašky ležel školní sešit. Božena si do něj zapisovala, kolik do jednotlivých obálek vložila a proč.
Dceři chtěla vrátit peníze za benzín a pravidelné nákupy. Synovi odkládala částku na opravu střechy, kterou měl po její smrti zdědit. Každému vnoučeti chystala menší příspěvek „do začátku“ a sousedce chtěla poděkovat za roky, kdy jí v zimě nosila dřevo.
Jedna obálka obsahovala peníze na pohřeb, aby ho děti nemusely platit. Božena zřejmě proto tvrdila, že žádné úspory nemá. Jakmile bankovku vložila do nadepsané obálky, přestala ji považovat za vlastní rezervu.
To však neměnilo skutečnost, že nechala rodinu hradit výdaje, které by sama zaplatit dokázala.
Její přání nebylo závětí
Rodina nález oznámila notáři a hotovost se stala součástí dědictví. Jména na obálkách sama o sobě neměla stejnou váhu jako závěť. Děti se přesto dohodly, že babiččino rozdělení v rámci možností dodrží.
Ivana dnes přiznává, že v ní zůstaly dva protichůdné pocity. Matčina snaha myslet na každého ji dojala. Zároveň ji mrzelo, že o penězích nedokázala mluvit otevřeně.
Božena chtěla mít jistotu, že po ní každý něco dostane. Kvůli tomu ale žila skromněji, než musela, a své děti nechala zbytečně věřit, že ji před každým větším výdajem musejí zachraňovat.
Obálky nakonec rodinu nepřekvapily svou hodnotou. Ukázaly především, jak odlišně babička chápala vlastnictví. Úspory podle ní nebyly peníze, které měla schované. Byly to peníze, které už v duchu rozdala.
