Nechci dělat chůvu svým vnoučatům. Chci žít, ne otročit.

Nechci dělat chůvu svým vnoučatům. Chci žít, ne otročit.

Řekla jsem to nahlas a v rodině se okamžitě rozsvítil nápis „sebestředná babička“. Jako kdybych právě oznámila, že nenávidím děti. Přitom jsem řekla jen jednu prostou věc: nechci dělat chůvu svým vnoučatům. Chci žít. Ne být automatická hlídací služba na zavolání.

Nevím, kdy se to zlomilo, ale z babičky se přestal dělat člověk a začal se z ní dělat nástroj. Děti dospěly, mají děti, a najednou je samozřejmé, že babička bude k dispozici. „Jen na chvilku.“ „Jen občas.“ „Vždyť jsi doma.“

Doma. To slovo je geniální past. Jako kdyby „doma“ znamenalo „čekám“. Jako kdyby život po šedesátce byla čekárna, kde sedím s kabelkou na klíně a koukám na telefon, kdy mi přivezou vnoučata.

A když řeknu, že nemůžu, nastoupí manipulace: „Ty už nemáš ráda naše děti.“ „Myslíš jen na sebe.“

Mám vnoučata ráda, ale láska není pracovní smlouva. Láska neznamená, že budu tři dny v týdnu k dispozici, protože rodiče „mají práci“ nebo si chtějí žít život bez omezení.

A nejhorší věta? „Ty nic neděláš, jsi doma.“
Jako kdyby doma nebyl život. Jako kdyby doma nebyly bolavé záda, únava, moje plány, moje radosti, moje ticho. Jako kdyby „doma“ znamenalo „volná pracovní síla“.

Tady je ten rozdíl, který se lidem nehodí. Já nechci řešit kroužky, svačiny, uspávání, nemoci a domácí úkoly, protože rodiče to nestíhají nebo se jim nechce být omezení. Nechci být ta, která se bojí říct „ne“, aby nebyla označená za špatnou babičku.

Chci být babička, která přijde, pohladí, vezme dítě na výlet, upeče mu bábovku. Ale dobrovolně. S chutí. Ne pod tlakem a výčitkami.

Jakmile jsem si nastavila hranici, rodina začala panikařit, protože najednou musí řešit vlastní logistiku a vlastní odpovědnost. A to je důvod, proč je pro ně jednodušší udělat ze mě sobce, než si přiznat, že si ze mě udělali levnou pracovní sílu. Nechci dělat chůvu svým vnoučatům. Chci žít, ne otročit.