Článek
Sedím v kavárně a chci si dát kafe. Ne skupinovou terapii, ne dětské hřiště mezi stoly. A pak to začne: dítě řve, běhá, strká do židlí, sahá lidem na věci. Rodiče? Nic. Maximálně ta věta, která už zdomácněla jako omluvenka pro všechno: „On je jenom živý.“
A jakmile se někdo ohradí – slušně, tiše, normálně – přijde druhá fáze: morální lynč. Najednou jste netolerantní. Bezcitní. „Děti jsou děti.“ „Vy asi nemáte děti, co?“
Ne. Děti jsou děti. Ale vy jste dospělí.
Dítě není problém. Problém je rodič, který rezignoval
Jasně, děti jsou hlučné a impulzivní. Občas to přeženou. To je normální. Normální ale není, když rodič sedí, scrolluje a čeká, až se okolí přizpůsobí jeho domácímu chaosu.
Tolerovat dítě neznamená tolerovat výchovnou lenost. Neznamená to souhlasit s tím, že veřejný prostor je prodloužený obývák, kde platí pravidlo „hlavně ať má klid rodič“.
Nevychovanost se často vydává za „respektující přístup“
Část rodičů si na to vymyslela hezké nálepky:
„My je netrestáme.“
„My respektujeme jejich emoce.“
„My je necháváme svobodně projevit.“
Super. A co respekt k lidem kolem? Co respekt k prostoru, kde nejsme sami? Emocí se dneska ohání každý, ale hranice najednou nikdo nechce nastavovat, aby náhodou nebyl „toxický“. Výsledek? Dítě nevede nikdo nikam. A okolí za to platí hlukem a pocuchanými nervy.
Veřejný prostor není vaše hřiště bez pravidel
Dítě kope do sedačky za vámi. Otočíte se. Rodič se usměje: „Promiňte.“ A nic se nezmění. Tak co to bylo? Omluva, nebo jen zvuková kulisa, aby mohl dál nic nedělat?
Když se ozvete podruhé, nastoupí argument: „Tohle je rodinný podnik.“
Rodinný podnik znamená, že je tu místo i pro děti. Ne že ostatní musejí držet pusu, zatímco jim někdo skáče po kabelce.
Nejhorší trik: z vás udělají viníka
Tohle je ta nechutná část. Ne že dítě zlobí. Ale že rodič otočí realitu:
Vy jste přecitlivělí.
Vy jste netolerantní.
Vy jste problém.
Geniální. Rodič nic nezvládl, ale odchází s pocitem morální převahy. A vy odcházíte s migrénou a pocitem, že jste „špatný člověk“, protože jste nechtěli snášet chaos.
Tolerance není povolenka obtěžovat
Já toleruju děti. Toleruju pláč, rozlitý džus, občasný záchvat. To je život.
Netoleruju ale trvalé obtěžování a rodičovskou tvář „zvykněte si“.
Veřejný prostor není terapeutická místnost vašich rodičovských rozhodnutí. A tolerance není povolenka obtěžovat ostatní jen proto, že máte dítě.
