Článek
Stojím v kuchyni, vejce, máslo za sto pade, mouka všude a v mobilu zpráva:
„Neupekla bys nám dort na oslavu? Kubík by měl radost.“
Kubík je ten stejný andílek, co po mně minule hodil autíčko, když jsem mu nechtěla půjčit telefon. Předtím mi vylil pití do kabelky, seřval mě, že jsem mu dala „blbý dárek“, a jeho máma se jen uchechtla: „On je teď hrozně živej.“ A já se mám jako fakt zvednout, strávit půl dne u trouby a sponzorovat tohle „živé“ tornádo třípatrovým dortem?
V téhle zemi platí nepsané pravidlo: kdo umí péct, je automaticky rodinný catering. Bez ohledu na to, jestli jde o milé dítě, nebo malého tyrana, který nezná prosím, děkuju ani pozdrav. Společenský nátlak má hezké názvy – „rodina si pomáhá“, „kamarádky si vyjdou vstříc“. Překlad je: ty se nadři, my budeme dělat, že je všechno v pořádku.
Dítě nepozdraví, nepoprosí, ale dort chce třípatrový
Tyhle děti nejsou „temperamentní“. Jsou prostě nevychované. Přijdou, nepozdraví, něco utrhnou z ruky, rozflákají hračku, řvou, když není po jejich. Rodič stojí vedle, kouká do mobilu nebo vzdychne: „On je unavenej.“ Jasně. Ale já jsem taky unavená, ale z toho, jak všichni kolem dělají křoví k jejich show.
A přesně pro takové zlatíčko mám ladit krémy, shánět potahovku, tvořit princezny a bagry? Aby druhý den teatrálně fouknul svíčky, půl dortu rozmatlal a prohodil „tohle nejím“? Ne, díky. Dort je odměna.
„Je to jen dítě“ není univerzální omluvenka
Nejčastější argument: „Je to jen dítě, on z toho vyroste.“ Nevyroste. Z nevychovaného spratka je akorát nevychovaný puberťák a později dospělý, který si myslí, že svět je povinen snášet jeho výbuchy. Dítě není problém. Dítě je zrcadlo. Když je nezvladatelné, je to vizitka rodičů, ne vina okolí, které odmítá přelepovat cizí selhání.
Říct „ne“ není krutost, ale sebeúcta
Když jsem poprvé napsala: „Letos dort péct nebudu,“ nastal šok. Dotčené: „Já s tím tak počítala,“ uražené: „Tak my to nějak nakoupíme.“ Ať nakoupí. Aspoň zjistí, kolik ten jejich „jen dortík“ doopravdy stojí, když to neodmaká ta hodná, co „to dělá ráda“.
Dort není povinný poplatek za vstup do klubu hodných tet. Je to luxus – čas, energie, peníze. A já mám plné právo rozhodnout, komu ten luxus dopřeju. Dítěti, které umí pozdravit a poděkovat? Klidně. Dítěti, které mě posledně posílalo k čertu, protože jsem mu nepůjčila mobil? Ani náhodou.
Proč bych měla dělat dort na oslavu něčího nevychovaného spratka? Neměla. A nebudu.
