Článek
Od narození prvního dítěte se všechno smrsklo na jedno velké „musíte“:
- musíte být vděčná,
- musíte se obětovat,
- musíte přijmout, že všechno ostatní jde bokem.
Jakmile jsem nahlas řekla, že mi chybí práce, ticho, cestování nebo jen den bez dětí, okamžitě přišla nálepka: sobec, kariéristka, necitlivá matka. Tak jsem radši držela pusu a tvářila se, jak mě neskutečně naplňuje třetí noc po sobě vstávat k záchodové míse.
Děti jako luxusní výmluva pro vlastní stagnaci
Začala jsem si všímat, jak snadno se děti mění na alibi:
„Nemůžu změnit práci, kvůli dětem.“
„Nemůžu odejít od grázla, máme děti.“
„Nemůžu mít sny, jsem přece máma.“
Upřímně: spousta lidí by tu odvahu stejně neměla. Jen by už neměli v rukávu tu ušlechtilou kartu „dělám to pro ně“. Děti tak vyrůstají v domě, kde jsou zároveň největší láska i železná koule u nohy. Nikdo to neřekne nahlas, ale cítí to.
Když dítě není člověk, ale projekt
Kolem sebe vidím rodiče, kteří neznají sami sebe. Znají jen svoje děti. Každý kroužek, známka, soutěž = jejich osobní medaile. Každý průšvih = jejich osobní selhání.
„Nemůžu jít na večeři, on má trénink.“
„Nemůžu na víkend pryč, ona beze mě neusne.“
Ne, klidně by usnula. Jen by někdo musel přiznat, že dítě není smysl života, ale součást života.
Když je dítě smysl, všechno se mu podřizuje.
Když je součást, zůstává prostor i pro to, aby rodič existoval jako plnohodnotný člověk – ne jako služba 24/7.
Ano, děti umí být brzda. A říct to není zločin
Realita, kterou se bojíme vyslovit: děti vás zpomalí. Často brutálně.
Brzda kariéry, vztahů, cestování, spánku, sexu, spontánnosti. Brzda toho, že prostě sbalíte batoh a zmizíte na týden, protože chcete.
Kolikrát jsem seděla v klidu na školení, v kavárně nebo v práci a cítila, že začínám znovu dýchat a v tu chvíli SMS: horečka, průjem, průšvih ve škole. Hotovo. Konec. Start na máma režim.
A někde hluboko ve mně se ozvala zakázaná věta: „Bez dětí by byl ten život jednodušší.“
Tohle přiznání ze mě nedělá zrůdu. Dělá ze mě člověka, který chápe, že rodičovství má vedle lásky i brutální cenu. Jen se o ní nesluší mluvit.
Největší lež: „všechno jsem obětovala pro děti“
Právě tahle fráze „děti jsou smysl života“ z nich nakonec dělá rukojmí.
Dospělé děti pak poslouchají:
„Všechny sny jsem zahodila kvůli tobě.“
„Nic jsem neměla, jen tebe.“
„Ty jsi můj smysl, bez tebe nic nejsem.“
Tohle není láska. To je emocionální vydírání.
Když je dítě smysl života, automaticky nese zodpovědnost za to, aby se rodič necítil prázdný. Musí žít tak, aby „oběť stála za to“. To je nejrychlejší cesta, jak dítěti znechutit samo sebe i rodiče.
Já nechci, aby moje dítě jednou u terapeuta říkalo: „Máma neměla nic než mě a já jsem se v tom udusila.“
Radši ať řekne: „Máma měla svůj život. A já jsem byla jeho důležitá součást, ne náhrada za všechno, co si netroufla.“
