Dívky v bangladéšských textilkách: Šijí levné oblečení pro Evropu, samy si ho nikdy nemohou dovolit

V řadách pod zářivkami vznikají košile, kalhoty i šaty určené pro zahraniční obchody. Na každém kusu pracuje více lidí a každý musí splnit stanovený výkon. Sebemenší zdržení se násobí tisíci výrobků.

Na evropské cenovce už ale není vidět nájem dělnice, její cesta z venkova ani rodina, které posílá část výplaty.

Bangladéš patří k největším vývozcům oděvů na světě. Odvětví zaměstnává přibližně čtyři miliony lidí a většinu pracovní síly tvoří ženy. Pro Evropskou unii je země významným dodavatelem: textil představoval v roce 2025 téměř 94 procent veškerého unijního dovozu z Bangladéše.

Právě mladé ženy přicházející z venkova pomohly vybudovat průmysl, na němž závisí velká část země. Tovární práce jim přinesla vlastní příjem a větší samostatnost. Současně je však uzavřela do systému postaveného na nízkých výrobních nákladech.

V prosinci 2023 byla minimální mzda v oděvním průmyslu zvýšena na 12 500 taka měsíčně. Zdražování bydlení a potravin však část navýšení rychle pohltilo. Fair Labor Association upozornila, že ani nová částka nedosahovala odhadované mzdy potřebné k důstojnému životu v oblasti Dháky.

Pro dělnice proto oblečení, které šijí, nepředstavuje běžné zboží. Kabát nebo šaty prodávané v evropském obchodě mohou stát tolik, kolik ony vydělají za velkou část měsíce. Věta, že si svou práci nemohou dovolit, není doslovná u každého trička. Přesně ale vystihuje propast mezi světem výroby a světem prodeje.

Dne 24. dubna 2013 se u Dháky zřítil komplex Rana Plaza. Zahynulo více než 1 100 lidí, převážně pracovníků textilních továren. Katastrofa odhalila, jakou cenu může mít tlak na rychlou a levnou výrobu.

Poté následovaly rozsáhlé kontroly budov, změny zákonů a přísnější požární i elektrické zabezpečení. Podle Mezinárodní organizace práce je odvětví bezpečnější než před tragédií. Problémy však nezmizely. Přetrvávají spory o mzdy, překážky odborového sdružování, diskriminace i násilí proti zaměstnancům.

Odpovědnost neleží pouze na továrnách v Bangladéši. Dodavatelé soutěží o zakázky světových značek, které požadují nízkou cenu, vysokou kvalitu a stále kratší termíny. Pokud objednávka nepokryje skutečné náklady na práci, tlak nakonec dopadne na člověka u stroje.

Oděvní průmysl dal milionům žen zaměstnání, které by jinak nemusely mít. To ale neznamená, že mají být vděčné za jakékoli podmínky. Důstojná mzda není luxus přidaný k ceně šatů. Je to část účtu, kterou levná móda dlouho nechávala platit někoho jiného.