Článek
Za plotem stály slaměné chýše, hořel oheň a lidé v údajně tradičních oděvech vykonávali předem určené činnosti. Na druhé straně se tlačili návštěvníci, ukazovali si na ně prstem, pořizovali snímky a čekali, až se stane něco zajímavého.
Nevystavovala se zvířata. Součástí atrakce byli lidé přivezení z Afriky, Asie, Oceánie i Ameriky. Mezi nimi celé rodiny s dětmi.
Z lidí udělali živé exponáty
Označení „lidská zoologická zahrada“ se používá především zpětně. Pořadatelé své atrakce nazývali etnografickými výstavami, domorodými vesnicemi nebo přehlídkami národů. Od druhé poloviny 19. století se objevovaly v zoologických zahradách, cirkusech i na světových a koloniálních výstavách.
Návštěvníkům slibovaly pohled na údajně nedotčený život „primitivních národů“. Vystavovaní lidé měli vařit, vyrábět předměty, tančit, pečovat o děti nebo předvádět obřady. Jejich každodennost však byla upravena tak, aby odpovídala evropským představám o divošství.
Někteří účastníci podepsali smlouvu a dostávali zaplaceno. Jiní netušili, co je v Evropě čeká, byli k cestě donuceni, nebo dokonce uneseni. Rozdílné okolnosti však neměnily podstatu celé podívané: lidé se stali zbožím, na jehož „exotičnosti“ vydělávali pořadatelé.
Plot odděloval civilizované od „divokých“
Jedna z nejznámějších výstav vznikla roku 1897 v belgickém Tervurenu. V parku nechali vybudovat tři oplocené konžské vesnice, do kterých bylo proti jejich vůli přivezeno 267 mužů, žen a dětí. Během nejrušnějších dnů je přišlo sledovat až 40 tisíc lidí.
Plot neměl pouze organizační význam. Návštěvníkům naznačoval, kdo pozoruje a kdo je pozorován. Lidé za ním neměli působit jako hosté z jiné země, ale jako bytosti nacházející se na nižším stupni vývoje.
Diváci se jim posmívali, pokřikovali na ně a snažili se vyvolat reakci. Dochovaná fotografie z bruselské světové výstavy v roce 1958 zachycuje evropské návštěvníky podávající přes oplocení jídlo konžské dívce. Krmení zde nebylo projevem péče, ale součástí ponižujícího zacházení připomínajícího návštěvu výběhu.
Stejně důležitý byl fotoaparát. Snímky a pohlednice se prodávaly jako suvenýry a vystavovaní lidé na nich zůstávali bezejmennými představiteli určitého „kmene“. Jejich skutečné osudy nikoho příliš nezajímaly.
Někteří se domů nikdy nevrátili
Podmínky bývaly nevyhovující a evropské klima pro příchozí nebezpečné. Studené a deštivé léto roku 1897 v Tervurenu přispělo k šíření nemocí. Sedm Konžanů během výstavy zemřelo. Jejich těla navíc nesměla být pohřbena na místním hřbitově v posvěcené půdě.
Tragicky skončila také výstava Inuitů z Labradoru, které v roce 1880 přivezl do Evropy obchodník se zvířaty Carl Hagenbeck. Protože nebyli očkováni, celá skupina postupně zemřela na pravé neštovice. Ostatky některých vystavovaných lidí poté skončily v evropských vědeckých sbírkách.
Podívaná pomáhala ospravedlnit kolonie
Lidské zoologické zahrady nebyly pouze nevkusnou zábavou. Sloužily jako promyšlená koloniální propaganda. Evropané viděli technické vynálezy, moderní pavilony a vedle nich uměle vytvořenou vesnici obývanou údajně zaostalými lidmi. Závěr se nabízel sám: Evropa je vyspělá a má právo ostatní ovládat a „civilizovat“.
Po druhé světové válce začaly podobné výstavy mizet. Ještě na Expo 58 v Bruselu však vznikla konžská vesnice, jejíž obyvatelé se kvůli ponižujícímu chování návštěvníků vzbouřili a mnozí z atrakce odešli. Výstava proto skončila předčasně.
Dnes působí nepředstavitelně, že se rodiny s dětmi mohly stát součástí programu vedle kolotočů, exotických zvířat a občerstvení. Tehdejší davy však nepřicházely potají. Kupovaly si vstupenky na atrakci, kterou společnost považovala za vzdělávací a zábavnou.
Největší hrůza lidských zoologických zahrad proto nespočívá jen v existenci plotu. Spočívá v množství lidí, kterým připadalo naprosto normální stát na jeho „správné“ straně.
