Článek
Pracovní den pradleny začínal sbíráním špinavého prádla v domácnostech zákazníků. Prostěradla, ubrusy, košile a spodní prádlo naložila do koše a odnesla domů, k řece nebo do veřejné prádelny. Když se látka namočila, její hmotnost se několikanásobně zvýšila.
Následovalo namáčení, vyváření, drhnutí, máchání, ždímání, sušení, škrobení a žehlení. Jediná várka zabrala celé hodiny, někdy i několik dnů. Zákazník přitom očekával dokonale čisté a nepoškozené prádlo. Chybu mohla pradlena zaplatit z vlastní hubené odměny.
Jeden koš znamenal desítky věder
Největší dřinu představovala voda. Pokud nebyla k dispozici pumpa nebo vodovod, musela ji žena přinést ve vědrech. Americké muzeum při rekonstrukci práce pradleny Catherine Lynchové spočítalo, že na jednu várku potřebovala přibližně 25 věder. Každé vážilo téměř deset kilogramů.
Prádlo se nejprve namočilo, potom vyvářelo a drhlo mýdlem na valše. Bílé tkaniny se bělily pomocí zásaditého roztoku připraveného například z dřevěného popela. Stejný louh, který uvolňoval špínu, vysušoval a leptal pokožku.
Pradleny pracovaly s rozpraskanými prsty, oděrkami a popáleninami. Ochranné rukavice neměly a přestat kvůli bolesti znamenalo přijít o výdělek. Historické materiály americké Správy národních parků připomínají, že louhové mýdlo bylo účinné, ale pokožku rukou a předloktí silně dráždilo.
V zimě je ničila voda, v létě pára
Na venkově se pralo v potocích a řekách. Ženy klečely u břehu, stály v mělčině nebo se celé hodiny skláněly nad kamenem a máchaly látku v proudu. V zimě musely někdy nejprve rozbít led.
Ve městech nabízely částečné útočiště veřejné prádelny. Ani tam však nešlo o pohodlnou práci. Studená voda střídala horké kotle, vzduch plnila pára a těžké kusy prádla se ždímaly ručně. Potom následovalo žehlení železnými žehličkami rozehřívanými na kamnech.
Záda zůstávala celé hodiny ohnutá, ruce opakovaly stejný pohyb a nohy stály na mokré podlaze. Chronické bolesti, oteklé klouby a poškozená kůže se stávaly běžnou součástí života. Přesné statistiky úmrtnosti pradlen se většinou nedochovaly, pro chudou ženu však mohla nemoc znamenat hlad, ztrátu bydlení a rychlý pád celé rodiny.
Čisté prádlo ukazovalo společenské postavení
Služby pradlen si pravidelně objednávaly především zámožnější a středostavovské domácnosti. Chudé rodiny si praly samy, protože platit jiné ženě za několik dnů práce bylo příliš drahé.
Bílé límce, naškrobené košile a čerstvá prostěradla tak nebyly jen otázkou hygieny. Ukazovaly, že domácnost má dost peněz na mýdlo, palivo, vodu a především na cizí čas. Čím bezchybněji rodina vypadala, tím více práce se často skrývalo v rukou ženy, kterou její zákazníci téměř neviděli.
Mechanizace pradleny okamžitě nevysvobodila. Mnohé pouze přesunula od řek do komerčních prádelen, kde pracovaly mezi párou, horkými válci a chemikáliemi. Čistota se postupně stávala dostupnější, její skutečnou cenu však ještě dlouho platily ženy shrbenými zády, zničenýma rukama a životem stráveným nad prádlem.
