Rodina mi vyčítá, že nemám děti. Ale hážou mi na krk ty svoje.

„Ty pořád nemáš děti?“

Tuhle otázku slýchám na každé rodinné oslavě. Někdy je pronesená se soucitem, jindy s výčitkou a někdy dokonce s nádechem morální převahy. Jako kdyby bylo podezřelé, že někdo ve třiceti nebo čtyřiceti nemá dítě.

Jenže na celé té věci je jedna zajímavá ironie.

Ti samí lidé, kteří mi vyčítají, že nemám děti, mi bez problémů hážou na krk ty svoje.

Stačí rodinná návštěva a scénář je vždy stejný.

„Můžeš na chvilku pohlídat?“
„Ty přece nemáš děti, tak si to aspoň vyzkoušíš.“
„Aspoň uvidíš, jaké to je.“

A najednou mám na klíně dvouleté dítě, u nohy další a třetí běhá po bytě a snaží se rozebrat televizi.

Zatímco rodiče? Ti si v klidu sednou, dají si kávu a konečně si odpočinou.

Protože já přece nemám děti.

Rodina má zvláštní logiku.

Když děti nemáte, je to podle nich chyba. Něco vám prý chybí, něco jste nepochopili, něco jste v životě nestihli.

Ale zároveň se předpokládá, že budete automatická výpomoc.

Hlídání? Jasně.
Odvoz na kroužky? Proč ne.
Program na víkend? Ideální.

Protože vy přece nemáte vlastní rodinu, takže máte čas.

Nikdo vám to neřekne přímo. Místo toho přicházejí poznámky.

„Jednou budeš litovat.“
„Děti dávají životu smysl.“
„A kdo se o tebe postará, až budeš stará?“

Tyhle věty mají jednu zvláštní vlastnost – vždycky přicházejí od lidí, kteří zároveň zoufale potřebují hlídání.

Možná někoho překvapí jednoduchá věc: děti nejsou životní povinnost.

Někdo je chce a je to skvělé. Někdo je nechce nebo je prostě nemá. A svět se kvůli tomu nezhroutí.

Problém není v tom, že lidé mají děti. Problém je v tom, že někteří rodiče mají pocit, že jejich rozhodnutí automaticky zavazuje celé okolí.

Pokud někdo tvrdí, že děti jsou ten největší životní dar, měl by si za tím stát i v praxi.

A ne ve chvíli, kdy potřebuje volný večer, hledat nejbližší bezdětnou osobu v rodině a říct:

„Ty přece můžeš.“

Protože možná právě proto děti nemám.
Ne proto, že bych je nezvládla.

Ale proto, že vidím, jak to často dopadá.