Článek
Během svého života jsem měla období, kdy jsem poměrně dost cestovala. Vždy jsem se v nové zemi snažila nějakou dobu pobýt a žít jako normální místní obyvatel. Chtěla jsem poznat jaké to tam je doopravdy, a tak jsem se vyhýbala turistickým lákadlům a raději jsem se snažila splynout s davem místních. Z cest jsem si přivezla spoustu zážitků a taky jeden zásadní poznatek - Čechům absolutně chybí hrdost. Jak národní, tak osobní.
Falešná skromnost je povinná
Asi nejvíce mě zaráží falešná skromnost, která je považována za normu a společností vyžadována. Všichni se musí tvářit rádoby skromně, své úspěchy zlehčovat, připisovat ostatní a běda tomu, kdo o sobě nahlas řekne „tohle se mi povedlo, jsem fakt dobrý!“. Na takového opovážlivce se strhne laviny kritiky, která ho obviní z namyšlenosti, lží, arogance a bůhví čeho dalšího. Protože hrdost, ta se v Čechách zkrátka nenosí.
U sousedů je tráva zelenější
Hodně zarážející je taky věčná „česká“ nespokojenost, jako by lidem v Čechách nebylo nic dobré. Všechno z ciziny se vychvaluje do nebes, zahraničí je dáváno neustále za příklad, ale jen málokdo se zvedne a jde do toho adorovaného zahraničí skutečně žít. Ať už jsou to německé důchody, anglické platy, irské pozemky nebo francouzské pohodlí, každý vidí jen to, co se mu vidět chce a druhou stránku věci zcela ignoruje. Třeba to, jak je náročné se v cizí zemi prosadit, jak vysoké tam jsou nájmy, jak dostupná či nedostupná lékařská péče tam je, jestli je školství placené nebo zdarma… Jen málo kdo se dokáže nad věcí zamyslet skutečně objektivně. A ten, kdo to dokáže, tak se buď do své vyvolené země odstěhuje, nebo si uvědomí, že Čechy jsou vlastně fajn a začne si vážit toho, co má.
Ušlápnutá postkomunistická zemička a její obyvatelé
V Čechách je prostě zažitý zvyk pokud možno příliš nevyčuhovat a neupozorňovat, protože, jak říká naše známé přísloví: „Klasy, které rostou příliš vysoko se sekají jako první.“ Možná je to dědictví z dob okupace nebo komunismu, kdy vybočovat z davu znamenalo většinou velké potíže. Jenže je na čase si uvědomit, že to jsou už doby dávno minulé a dnes se naopak cení originalita, schopnost jít proti proudu a dokázat být sví i navzdory nátlaku okolí. Doby, kdy se líbaly ruce „tetičce“ z Ameriky, která poslala pár drobných v cizí měně jsou ty tam. Dnes stačí zajít si do směnárny. A to je jen jeden příklad z mnoha.
Jak jste na tom vy? Jdete pěkně spořádaně s davem nebo si vyšlapáváte vlastní cestu, kudy chcete vy?
