Článek
Sedím v restauraci. Ne v dětském koutku, ne v herně, ne na narozeninové party v McDonaldu. V normální restauraci. Chci si dát jídlo, vypnout hlavu, být chvíli člověk. A pak to začne. První výkřik. Druhý. Třetí. Následuje řev, dupání, házení příborem, běhání mezi stoly. A rodiče? Rodiče se usmívají. Nebo ještě líp – smějí se.
Protože „děti jsou přece děti“.
Nejde o to, že děti jsou děti. Ale rodiče nejsou dospělí. A měli by být.
Rodičovství jako výmluva pro bezohlednost
Něco se u nás zlomilo. Vychovávat se přestalo. Dneska se „respektuje“. Dneska se „nepotlačuje“. Dneska se „nechává prožít emoce“. A výsledek? Malý člověk je střed vesmíru a zbytek restaurace slouží jako kulisa.
Neříkám, že dítě má sedět jak socha. Jenže rozdíl mezi běžným dětským hlasem a hysterickým řevem, který přehluší i kávovar, pozná každý. A hlavně: pozná ho i rodič. Jen se mu nechce nic dělat. Protože by to znamenalo vstát, přerušit konverzaci, odejít ven, uklidnit dítě a být rodič. Ne kamarád. Ne fanoušek. Rodič.
„On je živý.“ Gratuluju. A my jsme co?
Když někdo upozorní, že se to nedá poslouchat, přichází klasické obranné fráze:
„On je prostě živý.“
„To je období.“
„Vy nemáte děti, co?“
Mám chuť odpovědět: A vy nemáte sluch? Nebo stud? Nebo elementární ohled?
Tohle není soutěž o to, kdo trpí víc. Jenže rodiče se tváří, že s dítětem získali doživotní průkaz beztrestnosti. Že si mohou z veřejného prostoru udělat soukromý obývák. A kdo se ozve, je netolerantní. Zlá osoba. „Hater“.
Největší bizár: rodiče, kteří si na tom ještě ujíždějí
Nejhorší nejsou rodiče, kteří jsou z toho sami ve stresu. Ti aspoň chápou, že ruší.
Nejhorší jsou ti, kteří se smějí. „Jéé, on je srandovní.“ „Podívej, jak si dupne.“ „To je náš malej rebel.“
Rebel? Ne. Nevychovanec. Protože dítě nedělá to, co chcete. Dítě dělá hlavně to, o čem ví, že mu projde.
A když mu projde řev, běhání mezi číšníky a strkání do cizích židlí, tak to bude dělat dál. Ne proto, že je zlé. Ale protože je to dítě. A vy jste ten, kdo má nastavovat hranice. Ne ostatní hosté, kteří už mají v očích tik.
Veřejný prostor není rukojmí rodičů
Restaurace není školka. Není to terapeutická místnost pro „prožívání emocí“. Je to prostor, kde se mají lidé normálně najíst. A ano, patří i rodinám. Ale patří i ostatním.
Je naprosto v pořádku, když se dítě rozpláče. Stane se. Život.
Není v pořádku, když rodič nechá deset minut řvát a ještě se u toho culí.
V tu chvíli už nejde o dítě. Jde o rodiče. O jejich ego. O jejich pohodlí. O jejich přesvědčení, že svět se má přizpůsobit jim, protože oni mají dítě.
