Můj přítel má děti. Já nechci ani slyšet, že bych jim měla něco kupovat. Proč?

Můj přítel má děti. To jsem věděla. Co jsem ale fakt nepodepsala, je role živé peněženky, která „by přece měla dětem taky něco koupit“. Neměla. A už vůbec ne proto, aby mě měla ráda jejich máma, babička nebo kdokoli z komentářové sekce.

Nejsem jejich máma. Nejsem ani jejich náhradní máma. Jsem partnerka jejich otce. To je rozdíl. Ony mají dva rodiče, a přesně tihle dva jsou zodpovědní za to, co mají na sobě, pod sebou a pod stromečkem. Moje peněženka není třetí rodič.

Kdykoli slyším větu „kup jim aspoň něco, ať si na tebe zvyknou“, mám chuť odejít. Nechci, aby mě braly přes dárky. Nechci být další teta, co si kupuje náklonnost přes balík z hračkářství. Jestli mě jednou budou mít rády, ať je to proto, kdo jsem, ne proto, co jim nosím.

„Vždyť jim kup jen nějakou drobnost,“ slyším. Jenže přesně takhle to začíná. Drobnost k svátku, něco malého k narozeninám, „přidáš na výlet“, „přidáš na tábor“. A než se nadechnu, platím polovinu jejich programu, ale v papírech i v hlavách jsem pořád jen „táty přítelkyně“. Bez práv, bez jistot, ale s povinností se usmívat a „nepřehánět to s těmi hranicemi“.

Nejsem hloupá, chápu, že rozvedený chlap to má finančně náročnější. Alimenty, výdaje navíc, výlety, víkendy. Ale tohle všechno je součást balíčku „mám děti“. Moje role není zalepovat díry po jeho bývalém vztahu.

Když se mezi řádky objeví tlak typu: „No jo, když tě má rád, tak bys mohla dětem taky něco dát,“ odpověď je jednoduchá: ne, nemohla. Láska k chlapovi neznamená automaticky povinnost milovat jeho děti svojí peněženkou. Můžu k nim být milá, férová, respektující. Ale platit za ně? To je pořád jeho hřiště.

Mám svoje účty, svoje plány, svoje sny. Platím si nájem, jídlo, benzín, někdy terapii, někdy kafe navíc jen proto, abych to psychicky přežila. A do toho mám ještě „ze slušnosti“ financovat cizí děti, protože to vypadá hezky? Ne.

Jestli mě někdo hodnotí podle toho, kolik utratím za potomky cizího vztahu, je na špatné adrese. Když si někdo pořídí děti, bere na sebe i finanční zodpovědnost. Ne mě jako budoucího sponzora. A s tím má někdo problém, ať to řeší s jejich matkou, soudem, bankou, ale ne se mnou a mým účtem.

Začíná to „jen malou drobností“. Končí to tím, že když jednou nic nekoupím, jsem za bezcitnou potvoru. Děti si zvyknou. Dospělí si zvyknou. A z dobré vůle se stane povinnost, u které se nikdo ani nezeptal, jestli s ní souhlasím.

Proto říkám otevřeně: mám přítele s dětmi. Respektuju, že jsou součást jeho života. Ale dokud já sama nebudu chtít, nebudu jejich sponzor. Jsem partnerka. Ne chodící dárkový servis. A kdo to nechápe, ten nemá problém se mnou, ale s tím, že si plete vztah s bankomatem.