Povinná četba je nesmyslný přežitek, který děti zbytečně otravuje

Dodnes si pamatuju ten zlom. Jako dítě jsem milovala knihovnu – barevné obálky, příběhy, do kterých jsem mizela. A pak přišel první seznam povinné četby. Najednou už nešlo o radost, ale o kolonky, počty stran a maturitu. Knihy se změnily v domácí vězení na papíře.

Povinná četba má jednu „geniální“ schopnost: spolehlivě zabije v dětech chuť si číst. A to i u dětí, které by jinak čtením žily. Literaturu nezažijí jako svobodu a emoce, ale jako další úkol k odfajfknutí. A pak se všichni strašně diví, že radši čumí do mobilu.

České školy se zoufale drží seznamů, které vypadají, jako by je někdo opsal z učitelského šanonu za totáče. Mrtví autoři, archaický jazyk, témata, která dnešním dětem neříkají vůbec nic. Ne proto, že by ta díla byla nutně špatná, ale protože k nim prostě nemluví.

Místo otázky „co ti to dává“ slyší děti jen „musíš, jinak jsi hloupý/líný/nečtenář“. Učitelka vážným hlasem vysvětluje třináctiletým, proč je zásadní prodrat se popisem pole na deseti stranách. Když u toho usínají, problém je samozřejmě v nich, ne v tom, že látka je pro ně mimo realitu.

Realita povinné četby? Děti nečtou. Google, „rozbor díla“, opsat děj a postavy, jméno autora, pár „myšlenek díla“ a hotovo. Třída plná žáků s „přečtenou“ Babičkou, kteří v životě neotevřeli první kapitolu.

Všichni to víme. Děti lžou, že četly. Učitelé dělají, že tomu věří. Systém si odškrtne kolonku a jede se dál. Vztah ke čtení nulový, zato odpor k literatuře parádně vypěstovaný. Zůstane jen spojení: kniha = povinnost = opruz.

Povinná četba „krásně“ vyfiltruje všechny, kdo čtou pomalu, mají dyslexii nebo prostě jiné tempo. Ne že by pro ně někdo hledal přístup, který dává smysl. Prostě nestíhají seznam. A tak se dozví, že jsou líné neschopné lemry, co „nedají maturitu“.

Místo aby knihy otevíraly dveře, zavřou je. Nejen ke čtení, ale i k vlastnímu sebevědomí. Není nic snazšího, než dítěti znechutit literaturu tím, že z ní udělám další důkaz, že „na to nemá“.

Argument typu „bez klasiků nebudete vzdělaní“ mě už vážně unavuje. Svět se nezhroutí, když někdo ve čtrnácti nepřekouše Jiráska. Naopak – mnohem větší průšvih je, když se dítě nikdy nesetká s knihou, ve které se pozná.

Současní autoři píšou o rozvodech, šikaně, úzkostech, sexu, tlaku na výkon. O věcech, které dnešní děti žijí. Kdyby dostaly šanci začít tímhle, možná by po čase sáhly i po klasice. Dobrovolně. Ne proto, že musí splnit seznam.