Článek
Stála uprostřed kuchyně a podávala mi leták z koupelnového studia. „Tuhle bych si představovala,“ řekla důrazně a prstem ukázala na sprchový kout s chromovými bateriemi a velkoformátovou dlažbou. „Devadesát tisíc. Když mi každej z vás dá třicet, můžu to mít hotový do léta.“
Na chvíli jsem ztuhla. Ne kvůli částce. Ale kvůli té samozřejmosti. Očekávání. Drzosti. Tady stojí žena, která mě v dětství nejednou odbyla se slovy „na to nejsou peníze“, když jsem si přála jet aspoň jednou v životě k moři. Která neuměla projevit radost, pohladit, ani říct „jsem na tebe pyšná“. A teď čeká, že jí pošlu třicet tisíc na obklady a designovou baterii?
Chceš peníze? Tady máš výčet
Mámě jsem jako malá nevyčítala, že jsme neměli. Vyčítala jsem jí, že jsme nikdy nic nezažili. Že u nás nebyly výlety, prázdniny, zážitky. Jen věčný stres, mlčení, práce a šetření na „někdy“. Moře bylo sprostý slovo. Stan byl luxus. A návštěva zoo akce na pět let dopředu.
Když mi bylo deset, brečela jsem na balkoně, protože všichni jeli na tábor. A máma jen prohodila: „Tady máš knížku, čti si.“ Tehdy jsem pochopila, že na radost nejsou rozpočty.
A teď si mám sáhnout na své úspory, abych jí pomohla proměnit její koupelnu v katalogový sen? Nezlobte se, ale ne. Já už jsem svůj příspěvek odvedla. Tím, že jsem jako dítě snášela to věčné „ne“. Tím, že jsem nikdy nebyla dítě, které by si mohlo něco dovolit chtít.
Mít dítě jako investici
Tohle není o koupelně. Tohle je o vztahu, který se nikdy nestavěl na blízkosti, ale na povinnosti. Vždycky jsem měla pocit, že její lásku si musím zasloužit. A teď si mám koupit i její spokojenost. Jako by mateřská péče fungovala v systému splátek. Já dám peníze, ona dá uznání.
Jenže já už o její uznání nestojím. Ani o to, abych si ho kupovala novou podlahou.
Nedlužím vám nic, mami
Možná to zní krutě. Možná si někdo řekne, že děti mají rodičům pomáhat. Ale co když ti rodiče nikdy nebyli skutečnou oporou? Co když vás v dětství naučili hlavně šetřit – ne peníze, ale emoce, doteky, přání?
Dospělost není čas splácení dluhů z dětství. Není to období, kdy máme zpětně doplácet lásku, kterou jsme nedostali. Není to o tom, že jí teď vynahradím, že „to měla těžké“. Měla. Ale já taky. A mě nikdo nenechal natáhnout ruku a říct si o peníze na důstojnější život.
Možná si koupí novou koupelnu. Ale vztah ne
Devadesát tisíc korun není částka, která mě položí. Ale je to cena, kterou odmítám platit za to, že bych si měla koupit vděčnost vlastní matky. Že bych měla být „hodná dcera“, která se sklání před ženinou minulostí a znovu zapře tu svou.
Nezlobím se na ni. Už ne. Ale nebudu jí pomáhat budovat pohodlí, když sama nebudovala ani jeden jediný šťastný prázdninový den pro mě.
Odmítla jsem to. A víte co? Úplně se mnou přestala mluvit. Možná to nebylo o koupelně. Možná to byl test. A možná jsem ho konečně odmítla splnit. Protože nejsem bankomat. Jsem dcera, která má plné právo říct: „Dost. Teď sice dávám já, ale sobě.“
