Článek
Děda je zlatý člověk. Pomohl postavit rodičům dům, vždycky přinesl bonboniéru k svátku, a za války by prý dal život za rodinu. Jenže teď je 2025, válka tu – zatím – není, a děda si myslí, že má stále patent na rozum. A tak sedí u stolu, usrkává polévku, a po každém mém slově nasazuje výraz, jako bych právě oznámila, že půjdu rodit do stanu bez elektřiny.
Dneska si mladí neumí vážit ničeho
„Za nás byla práce a ta se dělala, a ne že si někdo vybírá.“
„Za nás se nebrečelo, že je někdo unavený.“
„Za nás ženská držela pusu a chlapa si vážila.“
Každá tahle věta je jako rezavý hřebík do už tak dost unaveného dialogu mezi generacemi. Nejvíc mě ale ničí, jak suverénně pronáší soudy nad světem, kterému dávno nerozumí. TikTok je pro něj diagnóza, pracovní vyhoření výmluva a terapie známka slabosti.
Dědo, nic proti, ale tvůj svět není můj
V jeho očích je moje generace líná, zhýčkaná a nevychovaná. Jenže realita je jiná: máme nejisté pracovní smlouvy, bydlení za miliony, tlak na výkon, neustálý stres a nulové zázemí. A zatímco on nostalgicky vzpomíná na učňák a stabilní zaměstnání, já se snažím nezhroutit z inflace a nedoplatků za energie.
Jo, dědo, fakt se máme jinak. Ale místo empatie přijde vždycky kázání. A já už ho dál nechci poslouchat.
Důstojnost není v tom být slyšen. Ale v tom vědět, kdy mlčet
Nikdo mu nebere jeho zkušenosti. Nikdo mu neupírá to, co si prožil. Ale chci, aby přestal kázat. Aby přestal žít v dojmu, že jeho model světa je jediný správný. Aby pochopil, že časy se změnily. A že jeho moralizování už není vtipné, ale unavující. Protože zatímco on si myslí, že mi „předává hodnoty“, já slyším jen aroganci a neochotu chápat jinakost.
Rodina není o tom, kdo má pravdu
Dědo, vím, že to myslíš dobře. Ale někdy tím jen víc oddaluješ možnost, abychom si byli blíž. Nechci válku generací. Ale nechci ani každý oběd poslouchat, že jsem „nezralá, přecitlivělá a zkažená dobou“.
Už toho mám dost. A říct to není neúcta. Je to první krok k tomu, aby mě někdo konečně slyšel. Bez ironie. Bez povzdechů. A bez dalšího „za nás…“
