Článek
Ne, nejsem zrůda. Ano, odvedla jsem svého psa do útulku. Protože jsem si zcela realisticky přiznala, že na něj nemám čas, energii ani chuť. Kdybych se dál snažila hrát na dokonalou paničku, skončil by zavřený doma, nervózní a nešťastný. Udělala jsem to nejzodpovědnější, co jsem v té situaci mohla a stejně jsem za to byla napadena. Slovně. Hystericky. Ženou, která si hraje na svatou ochránkyni zvířat, ale v reálu nemá úctu ani k lidem.
Pes není rozsudek na celý život.
Pořídila jsem si psa v době, kdy jsem měla čas. Byla jsem víc doma, měla jsem partnera, který mi pomáhal, a upřímně – taky jsem měla trochu potřebu někoho milovat, protože jsem tehdy byla dost sama. Jenže věci se změnily. Práce se mi rozjela, partner odešel a já začala každé ráno vstávat s odporem, že „musím“ jít se psem.
Ne, nevyhazovala jsem ho ven bez přemýšlení. Rok jsem to tahala zuby nehty. Ale nakonec jsem si přiznala, že ten pes má doma víc osamění než lásky. A že je možná na čase dát mu šanci jinde. V rodině, která ho bude mít nejen ráda, ale bude na něj i mít čas.
Za dobrou vůli sklízím urážky.
Do útulku jsem přišla s obojkem, vodítkem, jeho očkovacím průkazem a pytlem granulí. Slzy jsem měla v očích. Ne proto, že bych litovala. Ale protože to byl těžký krok. A místo pochopení jsem dostala výslech. Tónem, kterým se mluví s feťačkou, co přinese dítě na OSPOD.
„Jak jste si ho mohla pořídit, když se o něj teď nechcete postarat?!“ štěkla na mě paní v útulku. A já měla co dělat, abych nevyšuměla dveřma.
„Vy jste ale hrozná… Uvědomujete si, jak strašně bude nešťastný?!“
Ano, možná. Ale nejsem zbabělec, který nechá psa trápit se v bytě, protože se bojí, co si kdo pomyslí.
Zodpovědnost neznamená držet se zuby nehty.
Ve společnosti máme pokřivenou představu o zodpovědnosti. Že kdo si něco jednou pořídí, musí to držet navěky. I když už nemůže. I když ho to ničí. I když tím trpí druhá strana, ať je to pes, partner nebo dítě. Ale já mám jiný názor. Zodpovědnost je umět říct: nezvládám to. A hledat řešení. Ne výmluvy.
Nedala jsem psa do lesa. Nedala jsem ho na inzerát k pochybným lidem. Šla jsem na místo, kde se o něj postarají. A místo pochvaly jsem dostala vynadáno. Jako malá holka. Od ženy, která se očividně zamilovala víc do psů než do lidskosti.
Pes si zaslouží víc než přežívání.
Když někdo nechá psa samotného 12 hodin denně a pak se s ním vleče na pětiminutovou procházku, nikdo mu nenadává. Když ho někdo krmí zbytky a ignoruje jeho potřeby, taky se nikdo nevzrušuje. Ale když někdo udělá těžké rozhodnutí a psa předá dál – najednou je to mrcha bez srdce.
Tak ne. Já vím, co jsem udělala. A vím proč. A světe div se – nemám výčitky. Jen jsem si ověřila, že společnost je ochotná lynčovat každého, kdo se rozhodne jinak, než se očekává.
Jenže já už nejsem ta holka, co se bojí, co si kdo řekne. A rozhodně se nenechám seřvat od ženy, která neví vůbec nic o mém životě. Jen o mých botách a mých slzách.
Kdo miluje, ten někdy musí i pustit.
Možná si myslíte, že jsem udělala něco hrozného. Ale já si myslím, že jsem udělala to nejdospělejší. Pustila jsem ho. Dala mu šanci na lepší život. Protože jsem ho milovala dost na to, abych mu přiznala, že už nejsem tou nejlepší, kterou by mohl mít.
A jestli to někomu vadí – může si klidně pořídit vlastního psa. A dělat to jinak, lépe. Ale ať si mě nebere do pusy. Nezná mě.
