Článek
Byl to jeden z těch víkendů, kdy jsem se snažila být hodná. Uvařila jsem, uklidila, připravila malý dezert, aby návštěva měla co zobat. Jenže jakmile překročila práh, přestala platit všechna pravidla. Tchyně se uvelebila na sedačce jako doma, rozložila si deku a z kabelky vytáhla… ne bonboniéru, ale kočku. Kočku. Bez přepravky, bez podložky, bez slova omluvy. Prostě šup s ní na koberec a tvářila se, že je to úplně normální.
Normální to možná je u ní doma, kde smrdí kočičí moč a chlupy se válejí i na pečivu. Ale u nás ne. U nás jsme měli nový nábytek, květiny v květináčích, závěsy. MĚLI.
Škrábance, smrad a zkáza
Nejdřív to byla jen sranda. Kočka vyskočila na okno a začala škrábat záclonu. „Ona si ráda hraje, to nic.“ Pak se rozběhla přes celý obývák, převrhla kytku, rozhrabala hlínu a elegantně se vykálela za květináč. Doslova. A konečně si našla nové oblíbené místo: na gauči. Ne vedle, na.
Chvíli jsem si říkala, že to přece musíme ustát. Kvůli klidu. Kvůli vztahům. Kvůli manželovi. Jenže když jsem viděla, jak tchyně se smíchem sleduje, jak její mazlíček proměňuje náš byt v bojovou zónu, a ani se nezeptá, jestli může, jestli vadí, jestli uklidí… ve mně něco ruplo.
A pak přišla ta věta
„To je taková naše holčička. Vy přece ještě nemáte děti, tak aspoň máte zábavu, ne?“ V tu chvíli jsem měla chuť jí hodit tu „holčičku“ na hlavu. Ne kvůli kočce. Kvůli ní. Kvůli té aroganci. Kvůli tomu, že zničí, co jste s láskou budovali, a ještě se cítí být v právu. Protože ona je rodina.
No, jestli si myslí, že být rodina znamená, že mi může šlapat po koberci, po nervech a po důstojnosti, tak se spletla. Velice.
Tohle jí vrátím. S grácií
Ne, nepůjdu jí rozřezat závěsy. I když mě to láká. Ale až příště přijde k nám? Bude to podle mých pravidel. Bude sedět, kde ji posadím, a bez svolení neotevře ani pusu. Její holčička zůstane doma – a když ne, tak poletí z bytu obě.
Až půjdeme na návštěvu my k ní? Přivezu si vlastního „mazlíčka“. Třeba sbíječku. Nebo neúnavné dítě mé kamarádky. A nechám ho běhat po jejím starém koberci, co jí přivezli z Turecka v osmdesátým. Protože proč ne, že?
Ať si zkusí ignorovat tohle
Možná se to zdá malicherné. Kočka sem, kočka tam. Ale o to nejde. Jde o respekt. O hranice. O to, že někteří lidé si myslí, že jakmile mají titul „tchyně“, můžou všechno. Jenže nemůžou.
A pokud si někdo myslí, že mi vleze do bytu, zničí mi ho a pak mi k tomu s úsměvem uvaří kafe, tak má smůlu. Já už se neusmívám. Já si pamatuju.
Až přijde chvíle, kdy se role otočí, budu připravená. Třeba nebudu mstivá. Ale rozhodně nebudu přehnaně tolerantní. A její „holčičku“ už v našem bytě nechci ani vidět. Nikdy.
