Článek
„Co jsme my, budete i vy, co jste vy, byli jsme i my,“ pravíval dříve nápis nad branou hřbitova. Dneska by měl povinně zdobit hlavní vchod každé eldéenky, každého domova důchodců. A to nejenom proto, že staří budeme jednou všichni. Jestli někoho zajímá, co se s námi stane, až (pokud?) nám roboti seberou smysluplné zaměstnání, možná stačí podívat se právě do domova důchodců. A to i když tam (zatím) roboti ještě ani nejsou.
Darth Zira ve svém článku nabízí robotické pečovatele jako řešení situace s problémovými důchodci, kteří jsou sice nesamostatní, ale natolik nesnesitelní, že postarat se o ně a nepřijít přitom o nervy je úkol opravdu nadlidský. On to ale není vůbec nový nápad, stárnutí společnosti je jedním z hnacích motorů boomu robotiky např. v Japonsku.
Je to humánní řešení, které nikomu neublíží a všem prospěje, nebo ultimátní dehumanizace stáří, poslední krok před povinnou eutanázií?
Rozhodně to však není řešení jednoduché ani bezproblémové. Tradiční pohled živený klasiky sci-fi nás utvrzoval v pocitu, že „v budoucnosti“ (tím samozřejmě mysleli dnešek) roboti převezmou podřadné a těžké práce, a lidem tak zůstane čas na vznešené a tvůrčí činnosti, jako je věda nebo umění. Bohužel aktuální boom AI ukazuje, že jako už tolikrát dorazila úplně jiná budoucnost, než jakou jsme chtěli a čekali. O budoucnosti, kde lidé čistí ucpané záchody, zatímco roboti si vesele sepisují romány, skládají hudbu a malují obrazy, se určitě Čapkovi ani Asimovovi ani nesnilo. Škoda, mohli nás před ní varovat. Robot-instalatér, robot-horník nebo robot-sluha zatím setrvávají ve společnosti létajících aut a měst na Marsu. Tedy futuristických technologií sice ne zcela nemožných, ale přinejmenším zatím poněkud nepraktických.
Robot, který bude schopný poskytnout adekvátní péči nemohoucímu člověku (natožpak nespolupracujícímu), se aktuálně zdá být mnohem dál než robot, který připraví o práci většinu intelektuálů. Možná to dokonce bude jeden z nejsložitějších úkolů v celém oboru robotiky, protože takový robot bude muset umět téměř všechno. Nakrmit, přebalit, umýt, nemohoucí silnými pažemi zvednout a přenést, osamělé pohladit dotykem i vlídným slovem, svéhlavé v pravou chvíli rázně usměrnit, vycítit potřeby těch, kteří si sami neřeknou, rozpoznat zdravotní problémy, ne-li je přímo řešit… Těch robotů na to samozřejmě může být víc, ale problém zůstává.
Samozřejmě robot může poskytovat i péči neadekvátní. Kdybych měl na stará kolena skončit v pařátech robota podobně milého a empatického, jako jsou někteří robotičtí „přátelé na telefonu“, s nimiž jste se na všelikých infolinkách určitě také setkali, to snad radši skončit v pekle. Tam se vám čerti aspoň věnují osobně.
Jsou s tím spojena i etická hlediska. Robot-pečovatel bude muset řešit rozhodování v krizových situacích, včetně otázek života a smrti, podobně jako třeba robotické auto, jen v mnohem složitějších podmínkách. A pokud jde o pacienty nespolupracující a agresivní, o kterých Zira píše především, i s nimi si robot bude muset nějak poradit. A to je problém nejen praktický. Chápejte: máme tu robota, který má v popisu práce přemoci člověka, postavit se jeho projevené vůli. Ať už to udělá fyzickou silou, uklidňujícími léky nebo jen neodbytností a citovým nátlakem, kterým ho zlomí psychicky. To už musí rozeznít varovný zvoneček (nejen) všem fanouškům Asimova. Opravdu to chceme? Důchoďák s roboty může být záchrana pro stárnoucí lidstvo, ale dost dobře to může být i peklo na zemi, nebo dokonce přestupní stanice ke vzpouře robotů.
Možná zajímavější je ale jiná otázka. Proč vlastně jsou ti naši důchodci stále častěji zahořklí, protivní a agresivní? Jistě, do nějaké míry je za tím samotné stárnutí, kdy člověk postupně ztrácí sebereflexi a soudnost, nebo přímo upadá do demence, u níž je agresivita jedním z častých projevů. Ale domnívám se, že u nemalé části z nich je důvod čistě psychologický: ztráta smyslu, potažmo frustrace.
V tradičních společnostech byl starý člověk vážený a ceněný, protože hodně pamatoval, měl zkušenosti, byl studnicí zajímavých příběhů, mohl učit a vychovávat mladší generace nebo aspoň vlastní vnoučata. Byl nositelem právě těch tradic, na nichž byla společnost založena. Často byl přímo předurčen k vládnoucí roli (ne nadarmo zní senátor a senior tak podobně!). Roli v tom jistě hrálo i to, že staří lidé byli vzácní a tedy i automaticky více vážení.
Neříkám, zda to tak bylo dobře nebo špatně. Ale ať už je za tím kolektivní nevědomí nebo to máme rovnou v genech, pořád mlčky očekáváme, že si nás ve stáří někdo bude vážit. Nebo nás aspoň vyslechne. Každopádně tyhle přirozené role dříve narozených dnes beznadějně zastaraly. Pro moudré rady chodíme do knih, na Google nebo na ChatGPT, chceme-li zajímavou historku, zapneme televizi nebo „socky“, děti strkáme do školek a škol, tradice a zkušenosti se v dnešním zrychleném světě mění spíš v kouli na noze. Všude čteme, jak je starý člověk „nezaměstnatelný“. Jednoduché nenáročné práce, které by mohla vykonávat i osoba za zenitem svých duševních a tělesných sil, totiž rychle ubývají. K tomu se přidávají i „dobráci“ z řad demagogů, kteří si na důchodce rádi plivnou jako na parazity společnosti zatěžující důchodový a zdravotnický systém. Ruku na srdce, lze se „starouškům“ divit, když jsou z toho naštvaní?
Stáří je dnes sice delší, a dožíváme se jej mnohem častěji než dříve, ale pokrok společnosti mu vzal původní smysl. A byl to z velké části technologický pokrok. Začalo to už před mnoha tisíci lety, když si jakýsi důvtipný mladík s papyrovým svitkem či hliněnou tabulkou sedl k velebnému kmetu, aby zvěčnil jeho epické vyprávění, a pak to šlo pořád pryč.
Jenže brzy to nebudou jenom staří lidé. Další věkové skupiny jsou na řadě. Snad nás ti roboti přímo nevytlačí a nezruší pro nadbytečnost, snad budou dostatečně velkomyslní (či patřičně naprogramovaní) aby se o nás postarali, třebaže už nebudeme s to ničím hodnotným přispět. Ale kam se potom dostaneme? Nestane se svět jedním velkým domovem důchodců, kde stroje budou trpělivě a blahosklonně pečovat o své svěřence (bez rozdílu věku), sžírané frustrací z vlastní zbytečnosti a vzpomínající na staré zlaté časy, kdy ještě slovo „člověk“ znělo hrdě?
Takže s těmi roboty radši opatrně, možná nás nakonec budou přebalovat všechny. A třeba u toho taky budeme klít jak špačci a mlátit kolem sebe holí. Dokud neumřeme studem nad tím, jak jsme zbyteční.
