Článek
Jednoho dne se pan Novák vrátil z práce, odemkl vrátka, a co nevidí: Přímo na dvorečku velká hromada čehosi hnědého! Než se naděje, už dírou v plotě přijíždí pan soused s druhým vrchovatě naloženým kolečkem. Pan Novák se konečně vzpamatuje a rozhodne se souseda i s fekální kárkou ze dvorka vykázat, ten se ale k odchodu nijak nemá. Zatímco se hádají, přikrade se z opačné strany druhý soused, a na kouřící hromadu přisype obsah své popelnice.
„No to přestává všechno!“ vykřikne pan Novák. „Kdo vás sem pustil? Já to tak nenechám, já to poženu za starostou!“
„Naštěstí to nikam hnát nemusíte, sousede,“ ozve se bodře starosta, který celou scénu sleduje zpoza vrátek. „Nedělejme kolem toho zbytečné drama. Podle vyhlášky se musejí septiky pravidelně čistit, no a odpadky, ty se přece taky musejí vynášet, no ne?“
„Ale oni je přece vynášejí přímo na můj dvorek!“ zvolal pan Novák rozhořčeně.
„Ale pane Nováku,“ usmál se starosta blahosklonně, „musíte pochopit, že celou naši obec už dlouho trápí problém s odpadem. Tak jsme si odhlasovali, že to tu všechno pěkně uklidíme, vypucujeme, aby to nedělalo ostudu, všechen svinčík vyvezeme na jedno místo, no a zrovna váš dvorek je k tomu jako dělaný, tady za těmi tújemi to nebude skoro ani vidět!“
„Ale já si nic neodhlasoval!“ zahromoval pan Novák.
„Ovšem, znamenám si, Novák proti. Zdržel se někdo hlasování? Ne? No, je mi líto, demokratická většina rozhodla…“ pokrčil rameny starosta a demonstrativně na Novákův dvorek odhodil nedopalek.
„Já to tak nenechám! Budu si stěžovat… stěžovat…!“ zbrunátněl pan Novák nad tou arogancí.
„To jsou tihle aktivisté,“ poznamenal pan starosta směrem ke shromážděnému davu sousedů, z nichž mnozí mezitím nenápadně přitáhli kárky, koše a kbelíky se všelikým nepořádkem, pomalu se řadili do fronty u Novákovic branky a čekali, jak se věc vyvine. „Vždycky jenom proti. Kdyby bylo po jejich, neudělalo by se nikdy nic. To by snad chtěli, abychom se všude brodili v odpadcích jako ve středověku?“
„ALE TO JE MŮJ DVOREK!“ vykřikl zoufalý pan Novák, o něhož se už pokoušely mdloby.
„Jak typické!“ povzdechl si starosta. „Takové nepřejícné, takové malicherné, takové čecháčkovské. Argumenty žádné, pořád dokola jen to stejné. Prostě NIMBY!“
Rozlícený Novák už se neudržel, vytrhl sousedovi z rukou vidle, napřáhl se a…
Pan Novák měl to štěstí, že mu právě v tom okamžiku zazvonil budík, a on se v propoceném pyžamu klopýtal přesvědčit, že to celé byl jen zlý sen a že na jeho dvorečku je svět ještě v pořádku. Co myslíte, budeme i my ostatní mít stejné štěstí?
NIMBY je prostě zkratka. Hezky shrnuje postoj lidí, kteří budou bojovat proti čemukoli, co se jich osobně nějak dotkne, ačkoli jde o věc bohulibou, prospěšnou, užitečnou a vůbec ve veřejném zájmu. Nezajímá je žádný argument, oni to prostě za svým barákem nechtějí, a basta. Co si to vůbec dovolují?
Tady někde vzniká ten problém. Pokud se nechceme vracet do totalitních dob, musíme si přiznat, že lidé mají právo něco nechtít. Nechtít za domem skládku (čehokoli), spalovnu (čehokoli), vysokorychlostní (cokoli) nebo super-hyper-mega-giga (cokoli), je prostě každého legitimní právo. I kdyby ho k tomu vedly důvody přízemní, sobecké, nebo nakrásně třeba i přímo hloupé. Ale ony často vůbec hloupé nejsou, těm lidem se jednoduše nabízí, aby něco obětovali (místo které mají rádi, přírodu, klid, výhled, čistý vzduch, tržní cenu svého pozemku…), ale výměnou nedostanou vůbec nic, nebo nějaké pofidérní všimné. Je jasné, že v reálném světě potřebujeme dosáhnout kompromisu, což je věc nesnadná, a že ne každému se lze zavděčit. Jenže…
Problém je, že z úderné zkratky NIMBY se stal kyj, kterým můžeme argumentačně ubít doslova kohokoli. Rozumí se, že tímto kyjem většinou vládnou veřejné instituce nebo velké firmy, a biti jsou zpravidla ti slabší. Jak začne vzduchem létat NIMBY, končí debata. Odpůrce záměru – i kdyby to měla být továrna na mletí malých roztomilých koťátek do sekané, vybudovaná na místě Pravčické brány – je automaticky pasován na zaostalého burana, který ničemu nerozumí a jen tupě a sobecky mrmlá proti všem novotám, zatímco proponent projektu se rázem stává apoštolem pokroku, málem spasitelem, který nezištně koná ve jménu všech. To pochopitelně není cesta, jak dosáhnout rozumné dohody, kompromisu, nebo třeba své odpůrce přesvědčit. To je cesta, jak je delegitimizovat, umlčet, zesměšnit, zadupat do země.
Bránit se takovému argumentačnímu faulu je věc nesnadná. Ale určitě se nám to nepodaří, pokud neuděláme ten první krok – pokud si neuvědomíme, že ten kyj může bít na obě strany. Pokud se na nás někdo snaží přilípnout onu ošklivou nálepku NIMBY, bylo by dobré se podívat, jak by slušela jemu samotnému. Pokud po nás někdo chce, abychom se uskromnili a něčeho se zřekli, je za tím opravdu zájem veřejný, nebo jen zájem nějaké konkrétní skupiny lidí, která chce mít čisto hlavně na svých dvorcích, a ve jménu toho mileráda obětuje ty naše?
Téměř celý svůj život jsem prožil na Praze 8, z toho velkou část v Chabrech. Osmička a Chabry zvlášť stále mají své kouzlo, ať už to jsou památky historické a prehistorické nebo přírodní. Nicméně už dlouho jsou pomyslnou kloakou Prahy, kde končí vše, co se jinde nehodí. Nad chaberskou kotlinou se jako memento těch nejhorších lidských vlastností vypíná silueta skládky komunálního odpadu – chaberská skládka je stejně stará jako já a uzavřena byla v roce 1993, ovšem přes rameno jí nahlíží mladší a ještě větší sestřička ze sousedních Ďáblic. A jakoby nestačilo, že do Chaber a okolí se celá desetiletí z Prahy vozil odpad, reálně hrozí, že se sem bude vyvážet i nepohodlná dopravní zátěž.
V podstatě co pamatuji, visí nad Osmičkou jako Damoklův meč hrozba dálnice D0. Její trasa nápadně připomíná dětské domalovánky typu „spojte tečky…“, pokud si místo teček představíte cenná chráněná území a místo čáry pastelkou šest proudů asfaltu. Asfalt má obkroužit Chabry ze severu i ze západu (z východu už pěkně obkroužené jsou) a zaplácnout mnohé z těch zbývajících kousků volné krajiny, které si ještě nestačili rozporcovat developerští magnáti. A nad kaňonem Vltavy se má rozklenout mladší dvojče Barrandovského mostu s kudrlinkami mimoúrovňových křižovatek a dokonce i několika tunely. Samozřejmě, všichni víme, že Barrandovský most, citlivě a vkusně zasazený do fotogenického panoramatu, patří k nejkrásnějším klenotům Prahy, který pravidelně obdivují davy turistů, a srdce každého Pražana zaplesá, jen ho spatří… jo aha, tak ne, to je vlastně Karlův most. Na Barranďák ten popis úplně nesedí. Opravdu tu chceme ještě jeden takový, tentokrát na severu?
Křivatec český pravý. Kriticky ohrožená bylina v trase plánované dálnice si zatím bezstarostně kvete. Praha 8 je jednou z mála lokalit, kde ji stále ještě najdeme.
Obětí celého monstra se mají stát kromě chráněných území i „obyčejné“ zelené plochy. Chodí se tam s dětmi, se psy, sportovat, či jen tak se procházet. To všechno zmizí pod asfaltem – a pokud úplně nezmizí, v hluku a prachu vedle transevropské dálnice budou ochotni relaxovat jen ti nejotrlejší ropáci. Jasně, dá se vyrazit za „přírodou“ třeba do našlapané Stromovky, a nakonec zeleň je stejně jen pro lůzry, moderní člověk zajede radši do fitka, nebo ještě lépe do nákupáku, že? Ale jen si vzpomeňte, jak nám ta příroda hned za humny byla dobrá, když přišel COVID a nemohlo se vyjet vůbec nikam!
V Chabrech, ale i mnoha jiných dotčených obcích, existoval proti tomuto záměru odjakživa nemalý odpor – aby taky ne – a svého času jsem se v něm také aktivně angažoval. Takže tuším, jaké to je být překážkou v toku dějin, tuším, jaké je to být NIMBY. Z druhé, mnohem lépe vyzbrojené strany barikády, většinou přilétala jen arogance a argumentační fauly. Počínaje klamem utopených nákladů: ta dálnice se tady plánovala tak dlouho (někdy od druhé světové – a to nepřeháním) a do papírování se vrazilo tolik peněz, že plány už nikdo přezkoumávat, natož předělávat nebude; i kdyby nakrásně byly špatně, protože by to trvalo moc dlouho a stálo by to moc peněz, to už je lepší se pochlapit a postavit to, i kdyby to měl být zmetek. Co na tom, že tenhle argument jede jak na kolovrátku už minimálně 20 let, a kdyby byla dobrá vůle, dalo by se za tu dobu vypracovat plánů deset. Co na tom, že by se úplně stejně dobře, ne-li lépe dalo argumentovat, že koncepce je tak věkovitá, že je morálně zastaralá, kvůli celkové změně rázu krajiny, protože na rozdíl od druhoválečného stavu Praha 8 dnes jaksi existuje (v té době byla na jejím místě převážně pole, ne že těch by škoda nebyla). Nebo třeba dnes všude vyhlašovaný odklon od automobilismu… nic? Kdepak! Víc dálnic, víc dál nic.
Jen tak na okraj – o pár set metrů dál se měla stavět dlouho slibovaná lanovka Bohnice-Podbaba. Nebude. Podle úředníků z Odboru životního prostředí pražského magistrátu i MŽP by měla nepřijatelný vliv na krajinný ráz a ekologické funkce krajiny. Přitom je to lanovka, která nehlučí, neznečišťuje, nesmrdí, skoro ani není vidět. A podle verdiktu těch samých úředníků je transevropská dálnice na (téměř) stejném místě úplně v pohodě.
Odvést auta z centra! To je heslo! Jen jestli se vůbec dá mluvit o odvádění. Nové silnice jsou velmi úspěšné v přivádění aut tam, kde předtím žádná nebyla, ale už méně v jejich odvádění z přetížených oblastí. Představa, že počet jezdících aut je neměnnou konstantou, je pochopitelně mýtus. Všude je plno řidičů v aktivních zálohách, kteří jen čekají, až se dopravní dostupnost o maličko zlepší, aby zahodili Lítačky a vytáhli klíčky od aut (abych nebyl za pokrytce, sám auto vlastním a tak ani mě tento kalkul není tak úplně cizí). Takže se obávám, že tam, kde jsou zácpy teď, budou i potom, a k tomu nám na severu přibude ještě jedna ucpaná šestiproudovka.
Ale hlavním argumentem bylo, je a bude NIMBY: Vy zlí (Chaberáci, Čimičáci, Ďábličáci, Suchdoláci…) nechcete pod nosem dálnici, která je přitom tolik potřeba, aby jinde (možná) ulevila od zácp, hluku a výfukových plynů. Jenže co je tohle jiného než NIMBY naruby? Vykydám svůj septik k sousedovi, a pak si sám umyji ruce? Nemusím mít tak pěknou kozu jako soused, ale stačí mi, aby jemu chcípla? Zkrátka a dobře, někdo jiný nechce auta na svém vlastním dvorku, a tak by je nejradši šoupnul na ten náš.
Jsem jenom hloupý vědec, dálnicím nerozumím a politice už vůbec ne. Třeba budoucnost opravdu patří asfaltu a betonu, a až vyasfaltujeme úplně všechno, tak konečně přijde ten blahobyt. Ale bylo by fajn, kdyby nás o tom někdo přesvědčoval skutečnými argumenty, nikoli jen oháněním se NIMBY. Ono totiž nikdy nevíte, co zítra přistane na tom VAŠEM dvorku.
